Na Ukrajině pokračují boje a ke konci války se zatím neschyluje. Rakety dopadají stále častěji na civilní cíle a mnohdy zabíjí i děti. Jednou z takových ikon se stala kyjevská budova, kterou zasáhla raketa a zanechala za sebou dva mrtvé. Příběhy přímo z místa přináší reportér Voxpotu Vojtěch Boháč a fotoreportérka Majda Slámová.
Bylo půl osmé ráno a Marie šla jako každý den do práce po hlavní ulici v jihozápadní části Kyjeva. Modré nebe prořízl záblesk a ozval se výbuch, po kterém už neslyšela vůbec nic. „Odhodilo mě to o pět metrů, celé tělo mi pokrývala suť,“ říká tichým přerývaným hlasem. Celou pravou polovinu obličeje, kterou dopadla na zem, má modrou a v uších jí píská, že těžko slyší. Přesto byla z těch, kteří dopadli lépe.
Raketa, která uřízla část domu na ulici Lobanovského, za sebou nechala dva mrtvé a čtyři raněné. Hasiči už od rána odklízí suť z ulice, ale stále v ní jsou vidět příběhy lidí, kteří přišli o byt a možná i o život. Mezi sutí a cihlami leží podběrák, o kus dál zase zlámaný rybářský prut, rybářské křeslo a asi na sto metrech nacházíte další a další rybářské háčky, připnuté k různobarevným gumovým rybkám. Jinde zas narazíte na zaprášenou knihu Hobit v anglickém vydání. Vedle tří ambulancí se na zemi povaluje zakrvavený cár košile.
V jednom ze zničených bytů žil zřejmě rybář. Svědčí o tom rybářská výbava válející se všude kolem.
„Ošetřili mě a šla jsem do práce,“ vypráví Marie v malém dřevěném kiosku, kde prodává ovoce a zeleninu. Jsou tři hodiny odpoledne, skoro osm hodin od výbuchu, a ona tu pořád ještě otřeseně stojí. „Jít pěšky domů by bylo náročné. Teď ale přijde šéf a já si pojedu odpočinout,“ říká nepřítomně. Vypráví, že nečekala, že by se něco takového mohlo stát. Z města ale odjíždět nebude. Dvanáctiletého syna jí hlídá učitelka ze školy a ona po víkendu nastoupí zase do práce.
Čtěte také: Kyjev už odrazil i nepříjemnější hosty, ubráníme se, říkají Ukrajinci
Zachraňte děti, zavřete nebe
I když Rusko od začátku invaze tvrdí, že útočí jen na vojenské cíle, první stovky civilních obětí vypovídají o opaku. Útok na dům na ulici Lobanovského připsala ruská strana nepovedenému pokusu ukrajinských sil vypustit protiletadlovou střelu – přesto, že zatím není možné nezávisle ověřit, jaká raketa na dům přistála, místní mají v původci útoku jasno.
Dneska to kolem mojí dílny mlátilo celou noc, říká Dmitrij, který se po celonoční směně vrací po ulici domů na kole.
„Putin je ču**k,“ skandují svorně muž a žena na balkoně o několik pater níž. Muž na ulici zase vysvětluje, že je vlastně jedno, čí to byla raketa, protože bez Putinovy války by žádná raketa neletěla. O přinejmenším špatném ruském míření na vojenské objekty pak vypovídá řada dalších případů.
„My máme problém s transplantacemi, ale jiné nemocnice byly bombardovány,“ vypráví Alexandr, vedoucí oddělení transplantace kostní dřeně v kyjevské dětské nemocnici.
Dmitrij ze sousedství, který se chlubí tím, že po nocích vyrábí vojákům nože
Podle ukrajinského ministerstva vnitra si válka jen do neděle vyžádala 352 obětí, mezi kterými má být i 12 dětí. Obává se, že další mohou následovat velmi brzy – například kvůli tomu, že jeho oddělení nebude schopné operovat.
Zásoba léků podle něj bez problémů vydrží 3–6 měsíců, a včera dokonce jedna transplantace kostní dřeně proběhla. Problém je ale v možnosti dovážet ji od dárců. „Měli jsme tu dvě děti na 9. března a jedno na 10. března, ale donoři byli z Německa a buňky teď nemůžou přijet, tak jsme to museli zrušit,“ popisuje Alex. Poslední kurýr podle něj přijel ve čtvrtek, právě když vypukla válka. Ze země se málem nedostal a další už přijet nemůže. „Každý měsíc tu mám pět až šest dětí na transplantaci. Teď se to zastavilo,“ vypráví s tím, že je otázka týdnů, kdy dojde k nejhoršímu.
„My ty děti umíme ošetřit a hodně z nich může dál žít, ale jestli tohle okamžitě neskončí, tak začnou zbytečně umírat,“ říká a v jeho hlase je cítit zloba. „Pomoct nám teď můžete jen tak, že uzavřete nebe pro jejich stíhačky, aby mohly zase začít létat letadla s pomocí.“
Brácha narukoval, tak vypěním
Pár dní od začátku války se v Kyjevě můžete setkat s celou paletou emocí – od zoufalství přes agresi až po odhodlání padnout nebo nezištnou chuť pomáhat neznámým lidem a rozdávat i z mála, které člověk má.
„Dneska to kolem mojí dílny mlátilo celou noc,“ říká Dmitrij, který se po celonoční směně vrací po ulici domů na kole. „Jeden tank a tři obrněnce tam nasadili. Asi cítili, že dělám nože, kterýma je naši chlapci podříznou,“ zasměje se a vycení zuby. Ukrajinská armáda podle něj ale vyhrála, říká pyšně. Následně vyndá batoh a dává mi jeden ze svých nožů, ať ho mám na památku. Nakonec se domluvíme, že se pro něj raději stavím, až skončí válka.
Když začalo večer bombardování, vzala spacák a matraci a utíkala se schovat do krytu, kde ji u vstupu překvapil starší správce krytu Oleg.
„Chtěl bych ti ho dát za to, že jste tu v tom s námi, že nás v tom nenecháváte a stojíte po boku Ukrajiny,“ vysvětlí na adresu západních zemí, které se ve stále větším počtu rozhoupávají posílat Ukrajině kromě slov soucitu i zbraně do boje proti Rusku.
O kousek dál nás zase zastavuje Igor – vadí mu, že fotíme, jak kolem rozbořeného domu prochází ozbrojenci teritoriální obrany. „Co to děláte? Okamžitě to smažte! Jste sabotéři, nebo co?“ oboří se na nás. Když zjistí, že jsme z Česka, tak se se slzami na kraji začne omlouvat, že emoce jsou zkrátka moc vyhrocené. „Mám tady rodinu a brácha narukoval, tak to prostě cítím emocionálněji,“ vysvětluje.
Voják kontrolující situaci po náletu rakety kráčí pravidelně podél budovy
Strach ze sabotérů je ale všudypřítomný. „Včera nás na hranici Ukrajinci vytáhli z auta, položili nás na zem a mířili nám na hlavu automaty,“ popisuje mi po telefonu kamarádka, která zemi opouštěla spolu s kolegy z mezinárodní organizace, pro kterou tu do začátku války pracovala. „Začala jsem na ně mluvit ukrajinsky a za chvíli se omluvili,“ dodala s tím, že tu prý Rusové operují pod falešnými vlajkami právě této organizace.
Čtěte také: Ochrana před genocidou a boj s nacisty. Jak píšou o válce ruská média?
Do krytu už nikdy
Horší příběh mi popsala Máša, která žije v Kyjevě na východním břehu Dněpru. Ten je dnes odříznutý od zbytku města, protože přechod i přejezd přes mosty je zakázán.
Když začalo večer bombardování, vzala spacák a matraci a utíkala se schovat do krytu, kde ji u vstupu překvapil starší správce krytu Oleg. „Vidím ti na očích, že jsi sabotérka,“ zaskočil ji s tím, že ji viděl, jak na domy v okolí kreslí bílé křížky. O těch se dnes v Kyjevě říká, že je mají na svědomí sabotéři, aby určili, kam se mají navádět střely. Často je náročné rozhodnout, co je čirá paranoia, a co se může zakládat na pravdě.
„Rozhlásil to mezi lidi, pak mi vytrhl z ruky telefon a začal nahlas předčítat moji konverzaci s kamarádkou,“ popisuje Máša s tím, že jak četl, tak se vyděšení lidé v krytu chytali za každé podezřelé sdělení vytržené z kontextu a vykládali ho jako důkaz jejího sabotérství.
Nakonec zůstala bez svých věcí zavřená sama v malé místnosti, protože se jí ostatní báli. „Příště už do krytu nepůjdu a během bombardování se raději schovám do koupelny a nějak to přečkám,“ vysvětluje frustrovaně.
Končí čtvrtý den od začátku invaze a lidé se po počátečních zmatcích začínají učit žít s válkou na každém kroku.
Čtěte také: Mohou Rusku vítězství na Ukrajině překazit odbojáři?
Na paní Marii se zřítila část domu, když šla ráno do práce
Pán odklízí sutiny ze silnice
Střecha sousedního domu, na kterou se sesypala vrchní část paneláku
Matka s dcerou procházejí kolem zničeného paneláku
Obyvatelé domu, který zasáhla raketa, skandují z balkonu Putin je ču**k. Přidávají se k nim lidé z protějšího chodníku
Šokovaní kolemjdoucí si prohlížejí spoušť po náletu ruské rakety
