• Analýzy
  • 12. srpna 2020

Hrozí obchodní válka nad Atlantikem. Důvodem je digitální daň.

Klára Votavová / Úvodní koláž: Voxpot
Americký a evropský pohled na zdanění digitálních korporací se dramaticky liší. Zatímco státy Evropské unie chtějí zabránit daňovým únikům, pro Američany je prioritou ochránit domácí společnosti. Spor, který se nepodařilo vyřešit ani na půdě mezinárodních organizací, má potenciál vyústit v obchodní válku.

Americký ministr financí Steven Mnuchin odeslal 12. června dopis adresovaný svým protějškům ze Spojeného království, Itálie, Francie a Španělska. V něm oznámil, že rozhovory v rámci OECD o zdanění digitálních korporací se dostaly do slepé uličky a USA na nich proto pozastaví účast. Dále zdůraznil, že by se státy měly zaměřit na řešení důsledků pandemie COVID-19, a nikoli tlačit na dokončení složitých jednání, jejichž neskromným cílem bylo do konce roku 2020 nalézt shodu na reformě desítek let platného způsobu danění nadnárodních firem. Pohrozil také, že pokud by se evropské státy rozhodly jednostranně uvalit daně na digitální služby, USA budou reagovat „přiměřenými opatřeními“.

Google zaplatil v České republice na daních v roce 2018 pětadvacetkrát méně než místní společnost Seznam.cz. Bylo to z důvodu, že 99 procent svých příjmů vykázal v Irsku.

Na druhé straně Atlantiku se dopis podle očekávání nesetkal s pochopením. Oslovení evropští ministři v reakci na něj zdůraznili, že digitalizační skok způsobený pandemií naopak dále posílil ekonomickou pozici digitálních korporací a nalezení shody na jejich danění je tedy důležitější než kdy dřív. „Naznačovat, že se USA budou mstít za národní fiskální rozhodnutí, je v rozporu s našimi spojeneckými vztahy“, dodali ve společném prohlášení.

Digitální obr a daňový trpaslík

Spor mezi evropskými a americkým ministrem financí ukazuje, v jak citlivé téma se proměnila otázka zdanění digitálních firem, které se vyznačují tím, že na uživatelích z řady zemí vydělávají (například přes online reklamu nebo monetizací dat), ale neplatí v nich žádné daně. Evropští politici se přitom netají tím, že se jejich nespokojenost týká především velkých amerických technologických firem. Například ve Francii se místní dani z digitálních služeb “ v odkazu na Google, Amazon, Facebook a Apple přezdívá „GAFA daň“. Místopředsedkyně Evropské komise Margrethe Vestager zase uvedla, že počet soudních sporů mezi Komisí a Amazonem, Googlem a Applem v otázce daní dokazuje kreativní vztah těchto firem k unijnímu právu a koledují si proto o další zásah regulátorů.

Pro vysvětlení: ze zmíněné čtyřky mají Facebook, Google a Apple své evropské sídlo v Irsku (kde sídlí také LinkedIn či Twitter) a Amazon v Lucembursku, což podle mezinárodních daňových norem znamená, že v těchto státech také daní. Obě země nadnárodní firmy nalákaly svými nízkými korporátními daněmi a také zvláště výhodnými dohodami.

Podle šetření Evropské komise poskytlo Lucembursko mezi lety 2006 a 2014 Amazonu nezákonné daňové úlevy ve výši 250 milionů eur. Irsko pak mělo Applu podle Komise v letech 2003 až 2014 poskytnout úlevy dokonce ve výši 13 miliard eur, i když tento odhad letos v červenci zpochybnil Evropský soudní dvůr.

V zemích, kde tyto firmy fyzické zastoupení nemají, nemusí podle stávajících pravidel danit nic, jako je tomu třeba v případě Facebooku v České republice. Navíc i v případech, kdy v zemi pobočku (většinou v podobě dceřiných firem) mají, mohou si vykázat většinu tržeb ve své evropské centrále. Například Google tak v České republice v roce 2018 zaplatil na daních 25krát méně než místní společnost Seznam.cz, protože 99 procent svých příjmů vykázal v Irsku.

 

Selhání mezinárodních jednání

Podstatnou otázkou v diskusi o zavedení digitálních daní je, na jaké úrovni se pro ně nastaví pravidla. Bude to na úrovni národní, evropské, nebo mezinárodní? Čím většímu okruhu států se podaří nalézt shodu na budoucím systému zdanění nadnárodních korporací, tím spíše se podaří zabránit vzniku bariér v mezinárodním obchodu a potenciálním obchodním válkám. Zkušenosti s vyjednáváním na mezinárodní i evropské úrovni však ukazují, že nalézt shodu mezi více státy není snadné.

Nejvyšším fórem, kde se o nových pravidlech pro danění mezinárodních korporací jedná, je zmíněná Organizace pro ekonomickou spolupráci a rozvoj (OECD). Skupina 137 států zabývajících se daňovými úniky v roce 2015 zahájila diskusi o výzvách digitalizace pro daňové uspořádání. Jednání skupiny je rozděleno na dva pilíře: v rámci prvního by státy měly dojednat pravidla stanovující, v jaké jurisdikci mají firmy platit daně v situaci, kdy již nepotřebují fyzické pobočky k tomu, aby v ní vydělávaly peníze. Cílem druhého pilíře je stanovit jednotnou globální minimální sazbu korporátních daní.

V posledním lednovém dokumentu k prvnímu pilíři skupina navrhla rozšířit práva jurisdikcí danit některé firmy na základě toho, kde se nacházejí jejich uživatelé. Konkrétně se to mělo týkat firem poskytujících ve více jurisdikcích automatizované digitalizované služby, jako jsou vyhledávače, sociální sítě, digitální tržiště, streamovací služby či online hry. OECD zároveň v  dokumentu potvrdila svůj závazek dokončit vyjednávání obou pilířů do konce tohoto roku.

Lídři evropských států se dohodli, že by daň z digitálních služeb měla sloužit jako jeden z finančních zdrojů, kterým EU pokryje splátky fondu obnovy evropské ekonomiky zasažené koronavirem.

Tuto ambici však shodilo se stolu výše popsané americké rozhodnutí přerušit svou účast na rozhovorech o prvním pilíři. Technická jednání o nových pravidlech pokračují dále i s účastí americké delegace, stejně jako politické rozhovory o druhém pilíři. Další jednání na politické úrovni o tom, jak přenastavit práva jurisdikcí danit nadnárodní digitální firmy, se však dá čekat až po amerických prezidentských volbách.

Hledání celoevropského řešení

Na nižší úrovni se o zdanění mezinárodních digitálních korporací jedná v Evropské unii. Evropská komise poprvé představila návrh na zavedení daně z digitálních služeb v roce 2018. Ta měla být dočasným řešením, než se podaří najít konsenzus na úrovni OECD. Měla se zakládat na danění příjmů z některých digitálních služeb (umisťování reklam na digitální rozhraní, zpřístupňování vícestranných digitálních rozhraní uživatelům a předávání dat o uživatelích) v zemích, kde se nacházejí lidé, kteří tyto služby využívají. 

Navržená daň ve výši 3 % se měla týkat pouze firem, jejichž celkový roční obrat přesáhl 750 milionů eur celosvětově a zároveň zdanitelný obrat 50 milionů v EU. Například Seznamu s ročním celosvětovým obratem pod 200 milionů eur by se tak daň nedotkla. Ministři financí EU se však kvůli přetrvávající opozici Irska, Švédska a Dánska loni v březnu rozhodli diskuse o zavedení digitální daně odložit do konce roku 2020, kdy mělo být dosaženo konsenzu v OECD. 

Vzhledem k odložení rozhovorů v OECD se však nyní zdá vysoce pravděpodobné, že Komise plány na unijní digitální daň opět oživí. Komisaři Paolo Gentilioni a Margrethe Vestager již potvrdili, že EU je odhodlaná jít vlastní cestou, pokud se nepodaří dojít k mezinárodní dohodě. Lídři evropských států se během červencové Evropské rady dokonce dohodli, že by daň z digitálních služeb měla sloužit jako jeden z finančních zdrojů, kterým EU pokryje splátky 750miliardového fondu obnovy evropské ekonomiky zasažené koronavirem. Digitální daň by podle Evropské rady měla v EU fungovat nejpozději od roku 2023.

Jednou z hlavních motivací EU jednat v otázce digitálních daní je snaha zabránit jejich zavádění na národní úrovni, které by vedlo ke vzniku různých pravidel napříč unií a ve výsledku i k fragmentaci evropského digitálního trhu. Řada států však projevuje netrpělivost s neefektivními rozhovory a rozhodla se postupovat jednostranně. Dvanáct z nich tak již schválilo, navrhlo nebo minimálně oznámilo plány zavést daň z digitálních služeb: nějaká forma této daně již platí v Rakousku, Itálii, Polsku a také v již neunijním Spojeném království, navržená byla mimo jiné i v České republice. Většina z navržených daní se výrazně podobá zmíněnému unijnímu návrhu, mimo jiné v navrhovaných daňových sazbách 3 až 5 procent či v hranici 750 milionů eur globálního obratu firmy pro vznik povinnosti její služby danit.

Mapka: Návrhy digitální daně v zemích EU a Spojeném království: zdroj: Tax Foundation

Americký odpor

S jednostranným zaváděním digitálních daní rozhodně nesouhlasí Američané. V reakci na zmíněné evropské iniciativy zahájila americká vláda v únoru vyšetřování navržených či již platných zákonů o digitálních daních v EU a také v Rakousku, České republice, Španělsku, Itálii a Británii (z mimoevropských zemí pak také v Brazílii, Indii, Indonésii a Turecku). Tyto státy podezřívá z odklonu od mezinárodních daňových norem, mimo jiné kvůli jejich příliš úzkému zaměření pouze na digitální služby. Tento postup podle USA potenciálně diskriminuje americké firmy a výběrově „trestá konkrétní technologické společnosti za jejich úspěch.“ 

Obdobná podezření potvrdila americká vláda v případě Francie, se kterou šetření otevřela již minulý rok. Po jeho uzavření pohrozily Spojené státy Francii uvalením až stoprocentního cla na vybrané francouzské produkty, na základě čehož se Francouzi rozhodli začátek výběru daně odsunout na konec roku 2020. Odklad však zřejmě hrozbu uvalení tarifů na francouzské zboží neodvrátí – Francie stále plánuje daň začít v prosinci vybírat a Trumpova administrativa chystá jako odplatu 25% clo na některý francouzský dovoz.

Hlavní argument Spojených států spočívá v tom, že navržené digitální daně jsou příliš úzce zaměřené na konkrétní firmy, které jsou disproporčně zastoupeny v USA. To podle Američanů odporuje dlouhodobým principům tvorby mezinárodních daňových pravidel, které by měly být všeobjímající a vydržet několik dekád. Aby efektivně a dlouhodobě vyřešila otázku danění v digitální ekonomice, měla OECD podle USA rozšířit debatu tak, aby zahrnula například i problém danění duševního vlastnictví a dalších nehmotných statků. Jak však ukazuje zmíněný lednový dokument OECD, většina ostatních zemí podpořila úzký přístup zaměřený na konkrétní digitální služby, což byl podle Mnuchinova dopisu hlavní důvod amerického pozastavení rozhovorů.

Nadstandardní vztahy

V analýze amerického přístupu však zároveň nesmí chybět zmínka o nadstandardních vztazích, které si velké technologické firem udržují s místní vládou. Google například v roce 2019 ve Washingtonu zaměstnával 118 lobbistů, Amazon 104 a Facebook 72 – v prvních dvou případech se tedy prosazováním zájmů těchto firem zabývalo více lidí, než kolik sedí v americkém Kongresu senátorů. Ve všech třech případech navíc minimálně 70 % lobbistů dříve pracovalo v americké administrativě. V tomto ohledu je známý příklad šéfa washingtonské kanceláře Amazonu Jaye Carneyho, který v minulosti pracoval jako tiskový mluvčí prezidenta Baracka Obamy.

K propojení velkých technologických firem na americkou vládu přispívá také vzrůstající závislost americké administrativy na technologických řešeních nabízených těmito firmami, například v oblasti boje proti pandemii COVID-19 nebo v armádních a policejních zakázkách. Výraznou změnu postoje americké vlády k digitálním daním z těchto důvodů nelze očekávat ani v případě vítězství demokratů v listopadových prezidentských volbách. „Evropané nechápou, že současná americká pozice má podporu obou politických stran. Prostě nemůžete útočit na americké technologické firmy,“ vysvětlil pro server Politico ředitel daňového odboru OECD Pascal Saint-Amans.

Evropská strategická autonomie

Evropané jsou však v otázce digitálních daní přesvědčenější než kdy dříve. Jak ilustruje výše zmíněný dopis evropských ministrů financí, koronavirová pandemie dále posílila snahy evropských vlád zamezit daňové optimalizaci velkých technologických firem. V kontextu největšího propadu světové ekonomiky od druhé světové války spoléhají nejen evropské státy na digitální daň jako na potenciální zdroj nových příjmů. Zastánci daně přitom často poukazují na fakt, že právě velké technologické společnosti na pandemii dále vydělaly – podle čerstvých čtvrtletních finančních výsledků se například příjem Amazonu a Facebooku v dubnu až červnu 2020 proti stejnému období za minulý rok zdvojnásobil.

V EU pandemie zároveň podpořila již několik let sílící hlasy volající po „strategické autonomii“, která by měla kontinentu přinést větší nezávislost na třetích zemích v klíčovém (například zdravotnickém) zboží i technologiích a zároveň evropský trh ochránit před nekalou konkurencí zvenčí. Principy autonomie, které mají silnou podporu Francie a Německa, jsou vtěleny do vzrůstajícího počtu aktuálních unijních návrhů a iniciativ. 

Vedle digitální daně patří mezi výmluvné příklady již platný mechanismus na prověřování zahraničních investic, probíhající přezkum pravidel pro státní subvence firem ze třetích zemí, plánovaný přezkum pravidel hospodářské soutěže nebo koncept „evropských šampionů“, tedy firem, kterým má být v rámci hospodářské soutěže dovolena dominance na evropském trhu, aby byly konkurenceschopné na trhu globálním. V rámci Zelené dohody pro Evropu pak EU počítá se zavedením přeshraniční „uhlíkové daně“, tedy cel na zboží ze zemí s nižšími environmentálními standardy. Dosud přitom není jasné, jak se uhlíková daň podaří přizpůsobit platným pravidlům Světové obchodní organizace.

Na technologické firmy se nesahá

Současný spor o digitální dani tak může posloužit jako příklad roztržek, na které by se EU měla do budoucna připravit, pokud se cestou strategické autonomie navzdory výtkám některých svých menších či proexportně orientovaných států vydá.

Nahrazení Donalda Trumpa proevropštějším demokratickým prezidentem může pošramocené vztahy mezi EU a USA částečně napravit, i s Joem Bidenem v čele ale v USA zřejmě přetrvá názor, že na místní technologické firmy se nesahá. V diskusi o digitální dani zároveň Evropa opět tratí na tom, že vlastní technologické giganty nemá a nová pravidla systému mezinárodního zdanění šije na míru firmám z třetích zemí, které jsou nejenom v případě USA podporované vlastními vládami. 

I z tohoto důvodu se EU chce v budoucnosti zaměřit také na druhý aspekt strategické autonomie, tedy na budování vlastních technologií schopných konkurovat na globálním trhu (příkladem takového projektu může být například projekt evropské datové infrastruktury Gaia-X). Otázkou zůstává, zda se to vzhledem ke vzrůstající dominanci amerických technologických gigantů může vůbec podařit.