Dezinformace

11. 08. 2022, 04:10

Levicový server Redfish šíří ruské dezinformace, ale i relevantní kritiku

Tereza Langrová

Finanční podpora Kremlu už nemíří pouze k zahraničním dezinformačním kanálům, které rozsévají nenávist vůči menšinám a fake news spojená s koronavirem. Jsou tu totiž i relativně nové proruské platformy. Mají moderní koncepci a používají memy a krátká videa s ostrou kritikou Západu, přičemž se snaží oslovit evropskou a americkou levici.

Stránka Redfish fungovala na nejoblíbenějších sociálních sítích, jako je Facebook, YouTube, TikTok, Instagram nebo Twitter, kde prezentovala radikálně levicový obsah. Se zacílením na evropské a americké mileniály, ale i mladší generaci, používala úderné memy, mapy nebo krátká videa, ukoukatelná pro lidi s limitovaným rozsahem pozornosti.

Pár dní po ruské invazi na Ukrajinu byl však Redfish z rozhodnutí Evropské komise spolu s propagandistickými weby jako Russia Today nebo Sputnik na území Unie zablokován. Stále ho však lze sledovat s použitím služby VPN, s níž mohou uživatelé předstírat lokaci někde jinde, než se reálně nacházejí, nebo skrze kanál na Telegramu.

„Objektivní, ale ne neutrální“

Editoři stránky Redfish se od ruské podpory snažili veřejně distancovat. Ukazuje se ale, že jsou to jen prázdná prohlášení, a sledovanost titulu proto upadá. Na jeho facebookové stránce stojí: „NEJSME Ruskem kontrolované státní médium. Redakčně nezávislí. Objektivní, ale ne neutrální. S utlačovanými. Oceněný tvůrce digitálního obsahu.“

Na první pohled se může zdát vytváření protichůdných narativů jako kontraproduktivní. Ruskou strategií je ale šířit chaos a nejistotu.

Redfish se věnuje grassroots hnutím v různých částech světa – od latinskoamerických žen bojujících proti domácímu násilí přes vlnu protestů Black Lives Matter ve Spojených státech až po přetrvávající dopad kolonialismu v afrických zemích. Zviditelňuje také důležitá témata, která jsou mainstreamovými médii opomíjena. Všímá si třeba pokrytectví západních zemí v oblasti porušování lidských práv, negativních dopadů eurocentrismu či ve světě bohužel přežívajícího rasismu. Obsahová škála příspěvků, kterých vychází několik denně, je tedy značně široká.

Zajímavé je, že příspěvky Redfishe jsou svým pojetím často zcela protichůdné k těm, které produkují její sesterská média placená Ruskem, jako jsou Sputnik nebo Russia Today. Američtí výzkumníci se ve své studii „Playing Both Sides: Russian State-Backed Media Coverage of the #BlackLivesMatter Movement“ (Hrát na obě strany: Ruskem podporovaná média pokrývající hnutí Black Lives Matter) mapují právě tento rozpor.

Čtěte také: Ochrana před genocidou a boj s nacisty. Jak píšou o válce ruská média?

Zmiňují například pokrytí demonstrace, která se odehrála v americké Georgii v parku Kamenné hory, kde se nacházejí tři sochy konfederačních vojevůdců. Ke Dni nezávislosti, 4. července, se tam před dvěma lety odehrálo protestní shromáždění organizované sdružením Not Fucking Around Coalition (NFAC; Koalice Neděláme si prdel), které samo sebe popisuje jako americkou černou milici a s hnutím BLM není přímo propojená.

Russia Today demonstrující popsala jako silně vyzbrojené Afroameričany volající po destrukci památníku Konfederace a zdůrazňovala množství zbraní. Redfish se naopak ve svém zpravodajství o demonstraci zaměřil na rasovou historii parku Kamenné hory jako místa, kde se zrodil obnovený Ku-klux-klan. A vykreslil NFAC v pozitivnějším světle, když jej představil jako domobranu protestující proti nadřazenosti bílé rasy a památníku Jihu, jenž se hlásí ke svému prootrokářskému dědictví.

Na první pohled se může zdát vytváření protichůdných narativů jako kontraproduktivní. Cílem ruské strategie ale není být konzistentní, ale naopak šířit chaos a nejistotu. V takovém prostředí se totiž dá zpochybnit a zrelativizovat cokoli, co se hodí, třeba skutečné zločiny, které ruská armáda na Ukrajině páchá. Tématu Ukrajiny se Redfish dříve příliš nevěnoval, to se ale se začátkem války změnilo.

Čtěte také: Margarita Simonjan: Od dětství mezi krysami až na vrchol kremelské propagandy

Podívala jsem se blíže na příspěvky, které Redfish zveřejnil první měsíc Putinovy invaze skrze účet na Telegramu a jež se ke konfliktu vztahovaly. Bylo jich 50 a nejčastěji zobrazovaly ruskou občanskou společnost protestující proti válce. Přestože akcent na protiválečné protesty působí u média podporovaného Kremlem na první pohled iracionálně, nakonec přece jen dává smysl. Strategií Redfish totiž není popírat to, že se válka na Ukrajině děje, ale vyprávět jiný příběh o tom, jak probíhá a kdo za ní může. Zároveň zdánlivá kritika Ruska má vyvolat důvěryhodnost celého média.

V kontextu s válkou se na telegramovém účtu Redfish často objevovaly i příspěvky o demonstracích proti NATO v různých evropských zemích. Vesměs naznačovaly, že obkličování Ruska Severoatlantickou aliancí je důvodem, proč byla invaze na Ukrajinu nevyhnutelná. Přestože se drtivá většina z těchto padesáti „válečných příspěvků“ vymykala tradičním ruským dezinformačním strategiím, několik málo zmiňovalo vliv neonacistů na ukrajinskou vládu a údajný útlak rusky mluvících lidí na Donbase. Celkově tedy Redfish zapadá do strategie vytváření kontrahegemonického narativu založeného na relevantní kritice, s občasnou zmínkou tradičních bodů ruské propagandy.

Studenoválečné strategie

Mediální impérium současného Kremlu se inspiruje ve strategiích bývalého Sovětského svazu. „Bohužel se ukazuje, že opatření ze sovětské éry jsou v Putinově Rusku živá a vzkvétají. Jejich moderní inkarnace, technologicky vyspělejší a přizpůsobené globalizovanému světu, jsou mnohem zlověstnější, mají mnohem větší dosah a rychlost – a prostřednictvím internetu jsou schopny ovlivňovat veřejné mínění v takovém měřítku, jaké nikdy předtím nebylo možné,“ píše Steve Abrams ve své analýze.

Již zmíněná studie věnující se reflexi hnutí Black Lives Matter v ruských médiích vysvětluje, jak sovětské metody fungovaly: „Přestože se cíle konkrétních operací lišily, mnohé z nich byly navrženy se záměrem narušit společenskou strukturu geopolitických rivalů. Za tímto účelem vedení Sovětského svazu využívalo násilných konfliktů, které se odehrávaly ve Spojených státech. Například když byla Amerika nucená se vyrovnávat s rasovou segregací a rasismem. (…) Replika ,А у вас негров линчуют‘ (A ve vaší zemi lynčují černochy) se stala opakovaným motivem používaným nejen k uvedení Spojených států do rozpaků, ale také jako štít proti americké kritice porušování lidských práv v Sovětském svazu.“

Ruská invaze na Ukrajinu nejednu redakci placenou Ruskem pořádně provětrala. A tak i agentura Ruptly nyní čelí masovému odchodu.

To, co dnes nazýváme hybridní válkou, Sovětský svaz v podstatě používal i během válek v Koreji, ve Vietnamu nebo v Afghánistánu. Namísto vysílání jednoho uceleného sdělení informační prostředky šířily a stále šíří konkurenční narativy zaměřené na různá publika a podkopávají věrohodnost protivníkovy rétoriky. Sám Vladimír Putin se inspirací v Sovětském svazu netají. V roce 2004 prohlásil, že nic jako bývalý agent KGB neexistuje. To, že byl agentem KGB, se všeobecně ví.

Zatímco sovětská propaganda se opírala o komunistické teze, Russia Today dává prostor hostům jak z levice, tak pravice. Novější média se však zdají být ostřeji profilovaná buď k pravému, nebo levému konci politického spektra. Od roku 2017 vzniklo několik takových médií, která se snažila tvářit jako nezávislá, přestože byla financovaná ruskou vládou.

Uvnitř redakce

Ruptly je berlínská videozpravodajská agentura, která poskytuje záběry různým subjektům, od firem po zahraniční média. Pokrývá téměř všechna témata – od globální politiky po sport a zábavu. A nelze opomenout, že je dceřinou společností Russia Today a mateřskou organizací Redfish. Založena byla před pěti lety.

Finský internetový magazín YLE popsal zkušenost bývalé zaměstnankyně Ruptly Emilie Seikkanen. „Ruptly bylo obecně považováno za seriózní německý mediální start-up s kvalitními službami,“ říká o firmě, v níž spolu s ní pracovali lidé z různých zemí Evropy, ale i z USA, Latinské Ameriky a Ruska. Většina z nich pak napojení společnosti na ruskou vládu nevěnovala pozornost.

Právě umístění Ruptly v multikulturním Berlíně se ukázalo co do využití pracovní síly hovořící různými jazyky jako výhoda. V roce 2020 se stala nejsledovanější zpravodajskou agenturou na YouTube a měla 1,63 milionů odběratelů. Ruptly i Redfish sídlí v centru Berlína, na prestižní adrese na Lennéstrasse, poblíž Postupimského náměstí. Ruská invaze na Ukrajinu však nejednu redakci placenou Ruskem pořádně provětrala. Nevyhnulo se to ani Ruptly, jež nyní podle Reuters čelí masovému exodu.

Ruptly také vlastní 51% podíl ve společnosti Maffick Media GmbH a zbytek drží její bývalá generální ředitelka Anissa Naouai. Mezi kanály společnosti Maffick Media GmbH patřily Soapbox, Backthen, Waste-Ed a In The NOW. Podobně jako Redfish vytvářely iluzi nezávislého média s kritickým levicovým obsahem.

Anissa Naouai rezignovala 28. Února, načež na svém Twitteru prohlásila: „Dnes jsem s RT přerušila veškeré vazby. Ukončila jsem smlouvu o poskytování služeb s kanálem Mafficks a ukončila i veškeré kontakty. Tečka.“ Příspěvek doplnila obrázkem, v němž na černém pozadí je bílý nápis „Rusko bez Putina“ a pod ním je holubice míru s olivovou větví v zobáku.

Rozmazat hranice mezi pravdou a lží

Některá média ve službách Putinova Ruska své vazby na Kreml tají, nebo se o to alespoň snaží – jako třeba Redfish či sponzorovaní influenceři na TikToku, o nichž už jsme na Voxpotu psali. Jiné tituly se k Rusku otevřeně hlásí, například Russia Today.

Čtěte také: Reklama na rtěnku, boty i na Putina. Influenceři tvořili za peníze prokremelská videa

Stejně jako v dobách Sovětského svazu využívají dnešní ruská média často oprávněné kritiky zločinů USA nebo jiných zemí Západu. Jelikož se však už Rusko osvobodilo od komunistické ideologie, může nyní sáhnout i po jazyku krajní pravice, pakliže se mu to zrovna hodí. Jak už jsem zmínila, cílem je vyvolat chaos, rozmazat hranice mezi pravdou a lží a vytvořit protiklad k hegemonii diskurzu USA.

Popsaná strategie ale není vlastní pouze ruské vládě. Sociální média jsou hojně využívána k šíření politické agendy i v jiných státech. V amerických prezidentských volbách si kandidáti platili influencery, aby jim vytvářeli podpůrný obsah, aniž by přiznali, že jsou za to placeni. Noam Chomsky a Edward Herman pak ve své knize Manufacturing Consent (Výroba souhlasu) nastiňují širší souvislosti. Tvrdí, že vzhledem k tomu, že hlavní mediální domy v USA jsou financovány aktéry, kteří jsou nějakým způsobem napojeni na politiku, tak obsah, který produkují, je ovlivněn určitou agendou.

Facebook v roce 2020 označil Redfish, Soapbox a další zmíněné platformy nálepkou: „Ruskem placené médium.” Pojmenovávání sponzorů a vlastnických struktur mediálních domů by ale nemělo skončit jen u těch ruských.

Tereza Langrová

Více článků od autora

Témata: Dezinformace, Média, Propaganda, Rusko