Proruská vláda Gruzie se snaží zvrátit dvě dekády pochodu země na Západ. A daří se jí to

Lazara Grigoriadise můžete zahlédnout v gruzínské televizi se vztyčeným prostředníčkem. A budete-li i rozumět emotivní gruzínštině, dozvíte se, co si o něm myslí předseda vládnoucí strany Gruzínský sen Irakli Kobachidze. Ten o něm říká, že je „dezorientovaný, má to v hlavě popletené a je to člověk, který sešel z cesty“.

Co měl na mysli? Protesty proti zákonu o zahraničních agentech. Právě ten chtěl Gruzínský sen prosadit, přičemž tím vyvolal hněv desítek tisíc lidí, kteří vyšli do ulic spolu s Grigoriadisem. Pár týdnů po demonstracích byl tenhle mladík zatčen za napadení policisty a ničení majetku. Měl hodit Molotovovy koktejly na policisty a zapálit jejich auto. Jako důkaz pak posloužilo video, kde má právě tyto činy na svědomí osoba zahalená rouškou a kapucí.

Po několika dnech v cele se k tomu jednadvacetiletý Grigoriadis přiznal. Jenže sdružení Asociace mladých právníků tvrdí, že došlo k porušení jeho práv a nebyla zachována presumpce neviny. Jeho obhájce, který jej nemohl před soudem navštívit, potom uvedl, že byl vězeňskou službou násilně oholen.

Protestující jsou nyní označováni za lidi s pomatenou sexuální orientací a v této rétorice vládě pomáhají také jí nakloněná média.

Ministerstvo vnitra také uvádí, že měl problémy se zákonem již dříve. V roce 2020 byl zatčen za vzdorování policii a v roce 2021 obviněn z domácího násilí na vlastním otci. Jenže ten od 28. května nepřetržitě protestoval proti zadržení svého syna za budovou parlamentu. V rámci místní tradice se tam snažil postavit i stan. V tom mu ale policie vytrvale bránila. A to i přesto, že gruzínský veřejný ochránce práv protestní kempování prohlásil za „nedílnou součást výkonu svobody shromažďování“.

Po pár dnech – v noci 1. června – policisté zatkli i Grigoriadisova otce. Dostal pokutu 2000 lari (asi 17 000 Kč), což je pro místní opravdu značná suma, a druhý den byl propuštěn. První červnovou noc strážci zákona před parlamentem také zabavovali a poškozovali transparenty aktivistů. Ti na nich měli fotky premiéra země i protiruskou báseň od gruzínského obrozence Akakiho Cereteliho.

Jednadvacetiletému Gruzínci stále hrozí až 11 let za mřížemi a mnozí v něm vidí pouze obětního beránka a „dokonalého zločince“ pro vládní stranu. Ta podle nich vsází na jeho netradiční vzhled a Kobachidzeovy narážky na jeho „zmatenou orientaci“ považují za útok na LGBTQ komunitu.

Vnitřní nepřítel

Skupinu lidí s nevětšinovým sexuálním zaměřením si Gruzínský sen a provládní média nevybrala náhodou. Podle analytičky Gruzínského institutu pro politiku Salome Kandelaki je to mimo jiné způsob jak si získat konzervativnější voliče. „Je to od nich poměrně nová rétorika. Předtím nemohl nikdo vládu přímo spojit například s násilím proti menšině, ale nyní to možné je. Ten hněv jde přímo od nich a jsou v něm otevření,“ řekla Voxpotu.

Navíc tím vláda přitakává gruzínské pravoslavné církvi, která je mocným politickým aktérem. Hraje ústřední roli v obnově národní identity v postsovětském období země a její podpora pomohla Gruzínskému snu k moci již v roce 2012. Historicky je církev proti LGBTQ a v květnu 2013 dokonce její duchovní vyšli do ulic, aby rozehnali aktivisty za lidská práva.

Čtěte také: Černý den pro gruzínskou demokracii. Zákon o zahraničních agentech vyhnal lidi do ulic

Protestující jsou tak nyní označováni za lidi „s pomatenou orientací“ a v této rétorice vládě pomáhají také jí nakloněná média. Nedávný průzkum Media Development Foundation (nadace zaměřené na posílení postavení novinářů) ukázal, že většina diskriminačního obsahu v gruzínském informačním prostoru měla homofobní charakter. Za jeho velké šiřitele pak organizace označila společnosti jako Alt-Info, Sezoni TV, Gruzie a Svět a další. Nejvyšší výskyt projevů homofobie naměřili u arcikněze Spyridona Ckipurišviliho a krajně pravicového politika Levana Vašadzeho.

Za nepřátele ale podle osnov nacionalistického populismu označuje Gruzínský sen i opozici v čele se Sjednoceným národním hnutím (SNH) i liberální prozápadní aktéry. Ty pro změnu provládní média vykreslují jako „bohaté nevládní organizace“. Opozici zas Gruzínský sen nazývá „neznabohy“ nebo „válečnou stranou“.

Gruzie odmítla Ukrajině dodávat zbraně. Těch sice opravdu moc nemá, především se však vláda bála, že by tím překročila červenou linii Moskvy.

Vládnoucí partaj je si ale vědomá i odhodlání Gruzínců vstoupit do EU. Podle průzkumů chce být součástí Unie více než 80 % populace. A tak Kobachidze říká, že „SNH a jejich zahraniční lobbisté jsou ve své podstatě proti EU“.

Všechny tyhle politické přestřelky vedou ke stále větší a větší polarizaci společnosti. „To nezačalo před rokem,“ upozorňuje Kandelaki. „Velké rozdělení můžeme vidět po parlamentních volbách v roce 2020, jejichž výsledky opozice odmítla uznat,“ připomíná. Potom podle odbornice začala přetahovaná a boj uvnitř Gruzie. Se začátkem ruské invaze na Ukrajinu se ale podle ní do tohoto zápasu začala promítat i zahraniční politika.

Vnější nepřítel

Právě rétoriku, která je od vlády často namířená proti západním spojencům, mnoho lidí považuje za hlavní důvod, proč Gruzie nedostala status kandidátské země EU jako Moldavsko a Ukrajina. „Celé se to stalo velmi personalizované a pro mnohé byly a jsou výroky Gruzínského snu šokující,“ svěřuje se Kandelaki.

Hledání nepřítele vně Gruzie a zejména na Západě je stejně jako u vnitřních protivníků podkresleno emociálními a populistickými náladami. Ilustruje to například novější heslo vlády „k Evropě důstojně“, což podle odbornice na politiku postsovětského prostoru Niny Samcharadze naznačuje, že kritika od EU je ponižující. „Brusel tak podle vládnoucí strany zpochybňuje gruzínské hodnoty a důstojnost národa,“ píše.

Čtěte také: Konflikty ve stínu ruské invaze: Moskva ztrácí kontrolu nad státy v postsovětském prostoru

EU také znepokojuje jednání úřadů s bývalým prezidentem země Michailem Saakašvilim, který je v současné době za mřížemi. Ten se v roce 2021 tajně vrátil do Gruzie v kontejneru na zakysanou smetanu a doufal, že zažehne naděje na zvolení své strany SNH. Byl však zatčen a uvězněn, aby si mohl odpykat šestiletý trest, který dostal v nepřítomnosti za údajné zneužití své moci. Nyní se jeho zdravotní stav zhoršuje a on sám tvrdí, že byl úřady otráven. Otravu následně potvrdili i lékaři.

The critical physical condition of Mikheil Saakashvili is extremely concerning.
Torturing an opposition leader to death is unacceptable for a country that wants to join the European Union🇪🇺. @SaakashviliM must be immediately released & sent abroad for medical treatment. pic.twitter.com/ZNstr61RUL

— Maia Sandu (@sandumaiamd) February 2, 2023

Další tlak se na Tbilisi hrne v otázce sankcí vůči Rusku. Mnozí si přejí, aby Gruzie uvalila vlastní, ale to premiér země Irakli Garibašvili odmítá jako nelogické. Podle něj by to „zničilo“ jejich ekonomiku a „poškodilo zájmy občanů“. Nicméně Tbilisi dodržuje finanční sankce uvalené mezinárodním společenstvím a v OSN podpořilo rezoluce proti invazi.

Větší reakce na válku na Ukrajině ale zatím nepřichází. Zatímco na evropská bojiště míří gruzínští bojovníci podpořit boje proti agresorovi, vláda odmítla Ukrajině dodávat zbraně. Těch sice opravdu moc nemá, především se však kabinet bál, že by tím překročil červenou linii Moskvy. A ta ho za tento neutrální postoj několikrát pochválila.

Při zmínce o nevyzbrojování Ukrajiny musíme mít na paměti, že Rusko stále okupuje 20 % Gruzie. Abcházii a Jižní Osetii zabralo v pětidenní válce v roce 2008 a dosud tam má stále rozmístěné jednotky, které jsou asi jen hodinu jízdy od hlavního města Tbilisi. A přestože kvůli válce na Ukrajině jejich počet ubývá, je přítomnost obřího souseda v myslích místních znát.

„Hned, jak začala invaze na Ukrajinu, jsem věděl, že Gruzie může být další,“ popisoval mi své pocity jeden Čech, který v kavkazské zemi dlouhodobě žije. „Měl jsem naplánované, jak pojedu do Evropy, a byl na to připraven,“ říká. Z jeho dalších slov je jasné, že taková možnost není stále vyloučena.

Místním lídrům zamotal hlavu také nedávný krok ruského prezidenta Vladimira Putina. Ten pro Gruzínce zrušil vízovou povinnost a mezi oběma zeměmi se obnovily přímé lety. Vládní představitelé to uvítali, čímž vyvolali protesty v hlavním městě i na letišti a s pochopením se to nesetkalo ani u EU či Spojených států.

Přitom takové flirtování s Moskvou nejspíš nepřinese Gruzínskému snu hlasy navíc. Jako hlavní argument pro nastolený kurz ovšem používá ekonomické úspěchy. HDP země loni vzrostlo o rekordních 10,1 %, a to zejména díky desítkám tisíc Rusů, kteří do Gruzie utekli před Putinovým režimem a mobilizací. Peněžní převody z Ruska se zvýšily pětinásobně a spolu s příjmy z cestovního ruchu a vývozu do Ruska nyní tvoří téměř 15 % HDP země, zatímco v roce 2021 to bylo 6 %.

Mnoho zdejších Rusů je proputinovských. Jestli jich tu bude ještě více, možná se to pro Gruzii stane nebezpečné. Jsme oproti nim malá země.

Jenže tohle všechno nelze přičítat politickému umu vládnoucí strany. Z pohledu prozápadně naladěné populace naopak dělá Gruzínský sen v poslední době řadu nelogických a nevynucených chyb, které mohou mít vážné důsledky. Nejzřejmější je pokus prosadit zákon o zahraničních agentech, ale nedávno se k tomu přidalo například vystoupení tohoto uskupení ze Strany evropských socialistů. Ta tvoří v Evropském parlamentu druhou největší frakci a má devět ze sedmadvaceti křesel v Evropské komisi. Na jejím doporučení pak ve výsledku závisí status kandidátské země Gruzie.

Gruzínský zlomený sen v ulicích

Před dvěma desítkami let se přitom Gruzie jevila jako vzor přechodu bývalých sovětských republik k demokracii. Po takzvané růžové revoluci v roce 2003, kdy demonstrace vedly k sesazení kleptokratické vlády, provedl Saakašvili pozoruhodné reformy. Otevřela se ekonomika a dramaticky se snížila korupce.

Po letech v prezidentském úřadu však začal překračovat demokratické normy. To nakonec vedlo až k vzestupu Gruzínského snu, původně složeného z různých opozičních sil, jež sjednotil nejbohatší Gruzínec Bidzina Ivanišvili. Ten získal většinu svého bohatství v Rusku a v roce 2021 zmizel z politického i veřejného života. Lidé blízcí Gruzínskému snu ale přiznávají, že stále tahá za nitky.

Čtěte také: Nedostatek záchodů, hygieny a neskutečná přívětivost. Jak vypadá život při zemětřesení?

Jeho vstup do politiky uklidnil ruské lídry, protože podle slov zesnulého oligarchy Borise Berezovského, který jej dobře znal, je to „muž, který hraje podle pravidel stanovených ruskou vládou“. A tak jedinou silou, jež mohla bránit Ivanišvilimu v ještě větším sbližování se s Kremlem, byli lidé.

Ivanišviliho zákulisní hry a oteplující se vztahy mezi Tbilisi a Moskvou jsou v rozporu s upřímnou touhou společnosti po demokracii a integraci se Západem. To je dnes vidět v ulicích na každém kroku. Graffiti na zdech a chodnících vyzývají ruské imigranty k odchodu a prohlašují Rusko za nacistický stát. Snad v každém druhém obchodě visí ukrajinská vlajka a často ji doplňuje gruzínská i ta Evropské unie.

A Russian responsible for at least a chunk of anti Russian graffiti in Tbilisi he says https://t.co/YyEEixE7Eo pic.twitter.com/3bQDxWzz9B

— Andro (@ThisIsAndro) October 29, 2022

Pouliční umění ale odkazuje také na velice komplikované vztahy. Někteří Rusové se v Gruzii cítí vítaní, jiní méně. A rozporuplnost panuje i na gruzínské straně.

„Mnoho zdejších Rusů je proputinovských,“ sdělil mi na tbiliském Náměstí svobody student David. „Jestli jich tu bude ještě více, možná se to pro Gruzii stane nebezpečné. Přece jenom jsme oproti nim malá země,“ dodal. Jeho slova podtrhuje socha Matky Gruzie, která nás pozoruje z kopce nad radnicí. V jedné ruce má pohár s vínem, v druhé meč. „Přijďte jako přítel, a jste naším hostem. Přijďte jako nepřítel, a bude boj,“ sděluje tím nejspíš.

Gruzínci jsou očividně připraveni bránit demokracii a svoji vizi členství v Evropské unii zuby nehty.

Podle analytičky Kandelaki je rozdíl v přijímání Rusů také generační. „Je tam velká kulturní propast. Starší lidé mluví rusky a mají samozřejmě blíže k SSSR, mladí ale tohle nesdílí,“ vysvětluje. Většina z nich umí již spíše anglicky a přemýšlí o životě na Západě, ne v Rusku.

I na sobě pozoruji, že je příjemnější začít rozhovor anglicky, a až poté – pokud je to třeba – přejít do ruštiny. Mnohdy se také stává, že se mi lidé po použití ruštiny omlouvají. V jednom extrémním případě při venčení sibiřského huskyho nám dokonce kolemjdoucí řekl, že bychom se ho měli zbavit, protože je to ruský pes.

Ještě větší napětí způsobuje fakt, že s příchodem Rusů, ale i s celosvětovou ekonomickou situací, se zvýšily náklady na život. V Tbilisi vzrostl za rok nájem o 75 %, a vytlačil tak mnoho místních mimo centrum. To samozřejmě dělá problém i utečencům z Ruska, kteří nepřišli s finančním polštářem.

Pořád něco

Mezi budovou parlamentu a ulicí zůstává stále po březnových demonstracích železný plot, pomyslná bariéra je přitom mnohem větší. Gruzínci jsou očividně připraveni bránit demokracii a svoji vizi členství v Evropské unii zuby nehty. To ostatně ukazují snad každý týden, kdy protestují proti dalším kiksům, které podle jejich názoru vláda dělá.

Důvodů k naštvání je mnoho. Nedávno například nově jmenovaný prezident Národní akademie věd Roin Metreveli slíbil hned na požádání udělit premiérovi plné členství v této prestižní instituci. Kauzu otevřel novinář Beka Koršia, který prezidentovi akademie volal, představil se jako poradce premiéra a ptal se na možné členství pro svého šéfa. Reportér označil Metreveliho, bývalého sovětského úředníka, za „jednoho z nejúspěšnějších úplatkářů sovětské éry“.

Čtěte také: „Stačí zhasnout světla.“ K převratu v Moldavsku schází Putinovi už jenom krůček

A minulý týden se zase objevila nahrávka, v níž se vysoký gruzínský diplomat omlouvá prominentním ruským kulturním osobnostem za narušení oslavy narozenin, které se společně účastnili. Záznam byl publikován na YouTube pod názvem „Ivanišviliova vláda se omlouvá kremelským propagandistům“. Během jejich slavení v roce 2021 totiž demonstranti požadovali, aby opustili zemi.

O podpoře vládní strany v příštích volbách, které se konají následující rok v říjnu, podle mnoha analytiků rozhodne udělení či neudělení kandidátského statusu EU. Zároveň Moskva vidí udržení si vlivu v této kavkazské zemi právě skrze Gruzínský sen, a tak je ochotna čas od času hodit současnému gruzínskému vedení kost. Opozice se zatím jeví jako slabý soupeř, a lidem tedy nezbývá nic jiného než protestovat.