• Komentáře
  • 5. dubna 2022

Stydíš se psát o podřadných genech? Vytáhni zeměpis. Za ruskou tyranii ale zima nemůže

Vladimir Putin u mapy Ruska / Zdroj: Tisková služba ruského prezidenta /
Vladimir Putin u mapy Ruska / Zdroj: Tisková služba ruského prezidenta /
Autor
Vojtěch Boháč
Dehumanizace Rusů a věštění, že Rusko musí zůstat despocií navždy, jenom pomáhá Putinovu režimu. Pozornost musíme upřít na ty, kteří v zemi usilují o změnu. Oni potřebují naši pomoc, my jejich zkušenosti.

Vypjaté emoce jsou od začátku aktuální fáze války na Ukrajině pochopitelné. Neospravedlnitelný ruský vpád vzbuzuje nejen potřebu invazi morálně odsoudit, ale i strach. Fotografie činů ruských okupačních vojsk v Buči nebo Irpini pak vyvolávají znechucení a otázky po tom, jak se Rusko dostalo do situace, kdy jsou jeho vojáci ochotni páchat válečné zločiny na civilním obyvatelstvu sousední země.

Pokusů o odpověď můžeme vidět spoustu. Některé se snaží o solidní analýzu, jiné se nechávají hněvem unášet až k označování Rusů za zvířata.

Majitel Seznamu Ivo Lukačovič tak na Twitteru píše: „To nejsou lidé. To jsou zvířecí hordy z Asie. Lidem se akorát podobají, když je obléknete do ruských vojenských uniforem.“ Komentátor Alexandr Mitrofanov na stejnou adresu následně přidává, že „nepokládá za lidi bytosti, v nichž zjevně převažují zvířecí prvky.“ Starosta Pavel Novotný v návaznosti na dění v Buči tweetuje, že by Rusko mělo být „bezohledně zničeno,“ protože to, co se děje, není Putinem a nikdy se to nezmění, protože to Rusové „mají v sobě.“

Zloba vůči agresorovi je pochopitelná, dehumanizace lidí na základě národnosti však patří spíš do repertoáru režimů, jako je ten Putinův. Právě z této rétoriky vychází to, co dnes vidíme v Buči nebo Irpini. Hněv možná ulevuje napjatým pocitům, zároveň ale pomáhá Putinovu režimu samotnému a komplikuje práci ruské domácí i mezinárodní opozici. Když je něco pevně dané, nemá přece smysl pomáhat těm, kteří se to snaží jakkoli změnit.

Přitom ti největší a nejodvážnější bojovníci proti Putinovu režimu jsou vedle Ukrajinců bojujících se zbraní v ruce už dvě dekády právě opoziční Rusové. Ať už ti, kteří přes hrozbu mnohaletého vězení stále vycházejí do ulic protestovat, nebo novináři, kteří už léta pracují na odkrývání korupce a zvůle Putinova režimu, přestože tím riskují své životy.

Že bychom byli rádi, kdyby jich nebyly tisíce, ale miliony? Pak je dobré vzpomenout, že Chartu 77 podepsalo do revoluce jen 1900 lidí.

V zajetí školního atlasu

Plošnou dehumanizaci na základě genetiky, národnosti, barvy nebo jazyka už naštěstí považujeme za nepřípustnou. Zároveň se tu ale vynořuje staronový trend: kde dřív zněly prosté předsudky, objevuje se o něco vědečtěji znějící geografický determinismus. Určující úlohu v chování obyvatelstva podle něj místo třeba genů hrají geografické podmínky konkrétní země.

Právě o geografický determinismus se opírá komentátor Hospodářských novin Petr Honzejk ve svém nedělním textu „Zanechte všech nadějí, Rusko nikdy jiné nebude. Je to zákon geografie.“ Volně se v něm odkazuje na knihu Pomsta geografie amerického spisovatele Roberta D. Kaplana.

Problém geografického determinismu je v tom, že jím lze i bez velkého přemýšlení a bez studia událostí vysvětlit cokoli. Člověk do něj může stejně jako například do rasové teorie vložit libovolné předsudky a tvářit se u toho, že se neopustil hranice vědeckosti. Honzejk takto například o geografický determinismus opřel hned titulní tezi – ať se bude kdokoli jakkoli snažit, Rusko vždy zůstane stejné.

Ve svém textu cituje i historika Patricka Marche, podle kterého Rusové mají „podřízenou povahu“ vinou toho, že jim „tatarské jařmo“ před pěti stovkami let vštípilo toleranci k tyranii a lhostejnost k obětem. Život obecně má v Rusku proto podle Honzejka nízkou cenu, stejně jako individuální svoboda – což v jeho argumentaci vyplývá z dvousetletého období tatarské nadvlády pět set let nazpátek. Důsledkem je prý bezohlednost ruské armády a jen omezená ochota Rusů protestovat proti válce v sousední zemi.

Jinde v textu se zase dočteme, že trvalým rysem Rusů je krutost, kterou způsobilo chladné podnebí. V něm podle Honzejka můžeme hledat příčinu ruského bombardování škol a nemocnic. Honzejk už nevysvětluje, proč mají ve stejně chladné Skandinávii nebo Kanadě lidské životy i individuální rozhodování cenu naopak nebývale vysokou.

Čtěte také: Začínáme to tu čistit od těch fašistů, těch hovad: Reportáž z nestabilní fronty mezi okupanty a obránci Ukrajiny

Ještě před sto lety by se řeklo, že tyto vlastnosti Rusům vštípilo mísení slovanských a tatarských genů. Tento postoj, který se už dávno ukázal jako nevědecký, je už díkybohu nepřípustný i v českých médiích. Používat s úplně stejným výsledkem geografii nicméně stále můžeme, protože zatím nebyla dostatečně diskreditována silou podobnou hitlerovskému Německu.

Můžeme si jen přát, aby s dřívějším či pozdějším pádem Putinova režimu padl i tento způsob vysvětlování charakteristik lidí a států. Proč právě s Putinovým režimem? Právě ten má totiž přístupy založené na geografickém determinismu v oblibě. Jako součást geopolitiky jej používá například ultrakonzervativní ideolog Alexandr Dugin, vojenští velitelé jako Valerij Gerasimov a zaznívá i přímo z úst Vladimira Putina.

Hlavní tvrzení Honzejkova textu, tedy že se Rusko nikdy nemůže změnit, protože je to zákon geografie, tak vyplývá především z přesvědčení samotného Honzejka, že se Rusko nikdy nezmění. Přitom dokonce i čistý geografický determinismus by Rusku aspoň nějakou naději na změnu dával – například skrze dopady probíhající klimatické změny, boom obnovitelných zdrojů energie nebo přesun válčení do kyberprostoru či vesmíru.

Každé ráno čekat na policii

Při čtení podobných komentářů psaných z pohodlí pražské redakce si vzpomínám na Ukrajince Igora, se kterým jsme se setkali první týden války v městečku Vasylkyv nedaleko Kyjeva. Město s vojenským letištěm bylo od prvního dne cílem ruských výsadkářů i bombardování. Stáli jsme před domem, na který ruská stíhačka před pár hodinami shodila bombu. Jejím cílem zřejmě bylo vojenské učiliště o pár desítek metrů dál, zasáhla však obytný dům, ve kterém podle místních zemřeli dva civilisté. Igor říkal, že ho exploze odhodila z postele. Když jsme se bavili o tom, jak k invazi vůbec mohlo dojít, nerozmýšlel se dlouho. Rusové se stali rukojmími Putina a jeho zkorumpovaných kruhů.

Podobnou úvahu jsem na Ukrajině vyslechl při mnoha dalších rozhovorech. Dokonce i v tom s ultranacionalisty z Pravého sektoru – tedy těmi, kteří jsou jinak vůči Rusku nejradikálnější.

Honzejk ve svém textu píše, že statečná Ukrajina zná svého souseda ze všech nejlépe. Má pravdu. Od „revoluce hrdosti“ na Majdanu v roce 2014 uběhlo teprve osm let. Mnoho Ukrajinců si stále pamatuje, jak snadné je stát se proti své vůli rukojmím politiků, se kterými nesympatizujete, ale proti kterým ani nevystupujete, protože máte pocit, že váš hlas nic nezmění. Takový život byl na Ukrajině před revolucí, a takový je dnes v Rusku.

Stejně jako Honzejk kritizuje Rusy za to, že jich jen málo vyšlo do ulic proti válce na Ukrajině, se můžeme ještě jednou zeptát, proč nasbírala Charta 77 za dvanáct let jen 1900 podpisů, co to vypovídá o Češích a zda taková neochota vymezit se vůči represivnímu režimu vychází z geografie. Vyšel by Honzejk protestovat v podmínkách kopcovité země uprostřed Evropy v mírném klimatu, kdyby mu za to kromě jistého vyhazovu z práce hrozily nejen modřiny, ale také až 15 let vězení? A to navíc ne okamžitě – potírání protestů v Rusku už pár let funguje tak, že si vás policie natočí na kameru a domů si pro vás přijde za pár dní, týdnů nebo měsíců. Doba, kdy každé ráno čekáte, jestli už vás seberou, je zřejmě ideální k přemýšlení nad tím, zda vám to za to stálo.

Imperialismus, který nebyl

Jistě jsem ve svém pohledu na Rusko ovlivněný vlastními zkušenostmi se zemí, ve které jsem poprvé začal studovat v roce 2011.  Tehdy jsem se účastnil stotisícových protiputinovských demonstrací na Prospektu Sacharova v Moskvě po zfalšovaných volbách. Stejné protesty probíhaly po celém Rusku a účastnily se jich miliony lidí. Témata byla stejná, jaká byste slyšeli v Česku na demonstraci proti Babišovi nebo Zemanovi – Rusové toužili po základní hrdosti, která by vycházela z toho, že představitelé státu nekradou jejich hlasy a nerozkrádají bohatství jejich země.

Tři roky jsem slýchal omluvy za invazi do Československa v roce 1968. Přestože jsem studoval na Sibiři v Tjumeni, ve Vladimiru i v Nižném Novgorodu, nepotkal jsem člověka volajícího po expanzi nebo konfliktu se Západem. Přestože můj kamarád Ljoša byl v armádě, přestože jsem při stopování zemí natrefil na stovky nejrůznějších lidí: nic takového. Jasně, sentiment po velké a mocné zemi se v té době objevoval. Ne o moc častěji než při pobytech v Británií nebo Francii.

Doutnaly v Rusech někde vzadu během našich hovorů o tom, že by chtěli za svou práci adekvátní odměnu a jednou za čas moct vyjet na dovolenou k moři, myšlenky na obsazení Ukrajiny nebo jiné dobyvatelské chutě? Myslím, že ne. Naprostá většina jejich přání a cílů se shodovala s tím, co jsem znal z Česka. Často jsem pozoroval rezignaci a pocit, že jsou moc malí páni, že se o věcech rozhoduje nad nimi a oni sami nic nezmění. Pocit velmi dobře známý i domova. Přesto se objevovalo stále více lidí, kteří měli chuť věci měnit. Z toho vyšly i rozsáhlé demonstrace let 2011 a 2012 a obrovská prodemokratická mobilizace veřejnosti. Ta skončila v roce 2014 se začátkem války na Ukrajině.

Čtěte také: Dopis z Ruska: Měli jsme odjet, když to ještě šlo

V tu dobu jsem už studoval na Krymu a dojížděl do Moskvy, kde jsem byl zrovna na stáži v deníku The Moscow Times. Zatímco v předchozích letech byly bizarní reportáže podobné té o americké flotile narušující od ruských břehů ozonovou díru a hubící tak slovanské obvyvatelstvo doménou televize NTV, zakrátko začaly podobný obsah chrlit prakticky všechny kanály. Náhle přestaly vycházet omluvy za rok 1968 a nahradilo je přesvědčení, že všechno naplánovala CIA a že Česko bylo vždy pouhou loutkou.

Vyvolat paranoiu není obtížné. Ačkoliv k tomu v Česku slouží jen několik poměrně marginálních webů a řetězové emaily, poměrně často se tu setkávám s názorem, že všechno ovládají americké tajné služby. Kdyby podobné teorie dobarvené tím, že nás chce Amerika zničit, vycházely na ČT, Nově, Primě i v MF DNES, musel by zřejmě brzy pan Honzejk přistoupit na to, že nějaké dopady mělo tatarské jařmo a krutá zima zřejmě i u nás.

Za zmínku stojí, že dříve nezávislou, později konspirační ruskou televizi NTV ovládla v roce 2001 v Putinově první vlně útoků na nezávislá média společnost Gazprom Media, která se od té doby stala největším mediálním holdingem v zemi. Putinův režim prokázal svůj zvrácený smysl pro humor, když nechal propagandistickou protizápadní oporu režimu platit především západními kupci ruského plynu.

Naše i vaše paranoia

Možná už jsme zapomněli na vypjatou atmosféru v české společnosti v době, kdy média šířila strach z uprchlíků prchajících před válkou v Sýrii. Tomio Okamura sbíral po boku Martina Konvičky body za každý výpad proti muslimům, Václav Cílek chtěl volat myslivce na obranu hranic a Nela Lísková s Janem Obrtelem verbovali do Národní domobrany.

Tehdejší paranoidní náladu v některých redakcích dokresluje i to, jak mi po kritice vylhaného článku o uprchlících pašujících do Evropy sečné a bodné zbraně nechal majitel Práva Zdeněk Porybný oznámit, že jako dopisovatel deníku nekončí autor lži, ale já.

Kdybych se opřel o politickou geografii, nejspíš bych řekl, že naše paranoia pramenila z lehce kopcovité krajiny, v níž malé kopečky umožňují islamistickým teroristům schovat se před našimi zraky, ale neochrání nás před jejich nenadálým útokem.

Strach z teroristického útoku v Česku byl v té době poměrně podobný Putinově paranoidnímu strachu z barevných revolucí, které by ho mohly dostat od vlády. Putinovi se podařilo propagandou přesvědčit obyvatelstvo, že touha spoluobčanů po důstojném životě bez mocenské zvůle je konspiraci CIA, stejně jako se pár lidem v Česku podařilo přesvědčit většinu společnosti, že váleční uprchlících jsou ve skutečnosti převlečení teroristé Islámského státu.

Vladimír Putin nešel v roce 2014 na Krym proto, že by po něčem takovém byla ve společnosti zásadní poptávka. Po zfalšovaných volbách z roku 2011 to byl způsob, jak marginalizovat vliv stále rostoucí a zároveň nespokojené střední třídy. Ta jej stále více ohrožovala a v jeho pohledu na věc mohla být použita západními tajnými službami k jeho sesazení právě při nějaké barevné revoluci.

Putin tak s pomocí propagandy placené námi skrze ruský plyn stvořil poměrně velkou skupinu lidí, ze které dokázal udělat kombinací sentimentu k minulosti, pocitu ohrožení a poukazování na západní rusofobii prakticky své zajatce. Úplně stejné zajatce, jaké dokáže ze svých voličů udělat Miloš Zeman, když chudé mobilizuje hněvem proti kulturním elitám, ale sám si nechá kampaň platit exekutory.

Čtěte také: Tchaj-wan není Ukrajina, ale inspirace nezná hranic. Bude válka ve východní Asii?

Stejně tak Putinův režim dlouhá léta mobilizoval proti Západu, zatímco si od něj nechal za plyn platit protizápadní propagandu. Superjachty ruských oligarchů a úředníků kotvily v evropských přístavech a jejich děti studovaly na nejlepších západních univerzitách. Zatímco jsme dlouhá léta dávali ruským elitám příležitost utrácet nakradené peníze za nejluxusnější zboží a požitky na Západě, obrovské množství lidí v Rusku chodilo na demonstrace, dělalo kvalitní žurnalistiku, která nejednoho z nich stála život, a bojovalo za důstojnou existenci pro sebe i své děti. My jsme zatím posílali Putinovi svá eura, aby měl z čeho živit siloviky, kteří se snažili potlačit demokratickou společnost, jen co se objevila.

Válka, která začala v Rusku

Zatímco Petr Honzejk hledá v dávných staletích příčiny současných událostí, které lze mnohem lépe pochopit zkoumáním nedávné historie, mě samotného by zajímalo, z jakých zdrojů roste odvaha a odhodlání těch lidí, kteří navzdory okolnostem stále bojují. Co z ruské historie dalo Alexeji Navalnému odvahu vrátit se do země hned poté, co se ho režim pokusil zabít. Co dalo novinářům Nové Gazety kuráž bojovat až do poslední chvíle i přesto, že sedm jejich kolegů zaplatilo za svou práci životem. Jak mohli mít novináři ruského Insideru tak pevné nervy, že mnozí z nich opustili zemi teprve ve chvíli, kdy dostali informaci, že pro ně jde policie. Odkud se bere odvaha tisíců lidí jít do ulic, i když vědí, že je natočí kamery a další měsíce budou čekat, jestli se jim v chodbě v pět ráno ozvou kroky nezvaných návštěvníků.

Hledat obhajobu pro vlastní předsudky v geografii je lákavé. V geografii najdete úplně cokoli, co se vám zlíbí. Můžete se tak namáhat s hledáním náročných řešení: Rusové se prostě nikdy nezmění, tečka.

Upřít raději energii k pomoci těm, kteří se snaží současnou situaci v Rusku reálně změnit, je proti tomu mnohem náročnější a může to trvat dlouho. Z mého pohledu je to nicméně jediná cesta. Putinova válka totiž nezačala v roce 2014 na Donbase. Začala v roce 2000 v Rusku. Domácí odboj tam byl sice z naprosté většiny zlomen, ale aspoň ukázal Ukrajině, proti čemu stojí. Ta se tak mohla připravit a nestát se dalším zajatcem zločinného režimu.

Sledujte naši reportáž, ve které se Kyjev připravuje na obléhání: