Dopady války. Jak z americko-izraelského tažení těží Rusko nebo Čína

Dopady konfliktu na Blízkém východě po necelém měsíci pociťuje celý svět. Válka, odstartovaná americko-izraelskými útok na Írán, se promítá nejen do cen ropy.

Zároveň rostou obavy z rozšíření konfliktu do dalších oblastí. Redakce Voxpotu sestavila zevrubnou analýzu současné situace. 

USA

„Jsi bezcenná kupa hnoje!“ vzkazuje americkému prezidentovi Amanda Robbins z Pensylvánie. Reportér NBC News se jí ptá, kolikrát Donalda Trumpa volila.

„Třikrát. A to je moje chyba. Zjevně jsem idiot,“ dodává Robbins.

Trumpovu válku v Perském zálivu sice podporuje značná část jeho voličské základny z hnutí MAGA, ale někteří voliči začínají svého prezidenta opouštět.

Virální video vystihuje, jak se ke svému prezidentovi vztahuje velká část Američanů poté, co nastartoval další válku, u které není jasné, kdy skončí.

Spíš než o etické otázky jde průměrnému Američanovi o praktičtější dopady. Spojené státy sice fosilní paliva vyvážejí, ale to neznamená, že na ceny benzínu nemá válkou vyvolané uzavření Hormuzského průlivu vliv.

Ceny pohonných hmot už ve Státech během prvního týdne války poskočily o pětinu až čtvrtinu. A na málokterou metriku jsou na automobilové dopravě značně závislí Američané háklivější.

Přes propagandistické snahy Bílého domu rámovat válku jako nevyhnutelný preventivní úder proti Íránu dává zhruba polovina Američanů za vinu zvyšující se ceny právě Trumpovi. A to ještě předtím, než se tato navýšení spolu s přiškrcením dodávek hnojiv z Perského zálivu výrazněji propíšou do cen potravin.

Do listopadových voleb do Kongresu se tak ale stane – a Bílý dům z toho zjevně panikaří.

Čtěte také: Nejde jen o ropu. Hormuzský průliv může spustit potravinové domino

I proto členové administrativy otevřeně mluví o potenciálních plánech manipulovat cenu ropy skrze intervence ministerstva financí, což pro změnu děsí trhy.

Generální ředitel americké burzovní skupiny CME Group Terry Duffy takový scénář pro britské Financial Times označil za potenciální katastrofu „biblických rozměrů”. Podle Duffyho by tím Trump zcela podkopal důvěru v trhy. 

Blízký východ

Regionu se válka proti Íránu přirozeně dotýká nejvíce. Denně sledujeme útoky koalice na íránské cíle, stejně jako íránské údery na americké spojence a Izrael. 

Je otázkou, zda se dosud spíše zdrženlivé země Perského zálivu do konfliktu přímo zapojí, nebo budou nadále v pozadí podporovat USA. Není vyloučené, že dotčené státy tlak konfliktu a způsobených škod neustojí a od Washingtonu se nakonec budou alespoň do nějaké míry distancovat.

Ačkoliv jde o diskutované téma, vyslání amerických jednotek na Teherán je v tuto chvíli skoro nepravděpodobná varianta. Ve vzduchu ale visí nasazení pozemních jednotek například na ostrově Charg, kde leží mimo jiné klíčový íránský ropný terminál.

Čtěte také: Ježíš atomovky miluje. Jak americká armáda vyrazila za Armagedonem

Pod útokem je také energetická a další civilní infrastruktura v Zálivu. Panují tedy oprávněné obavy, zda nedojde postupnou eskalací a odvetnými reakcemi Íránu ke zničení alespoň části těchto pro region životně důležitých zařízení.

Válka proti Íránu zároveň otevřela Izraeli příležitost obnovit konflikt s libanonským Hizballáhem. Příměří, které panovalo od listopadu 2024, sice izraelská strana nedodržovala, avšak do současného konfliktu se Hizballáh jakožto spojenec Íránu zapojil – a Izrael se naplno pustil do výpadu.

V posledních třech týdnech postupnými výzvami k evakuaci vysídlil většinu libanonského území jižně od řeky Zahraní a izraelský krajně pravicový ministr financí Becal'el Smotrič volá po anexi jižního Libanonu, kde momentálně operují pozemní jednotky IDF.

Jde o prozatím nejexplicitnější výzvu k zabrání libanonského území.

Konflikt se nakonec nejvíce dotýká civilního obyvatelstva, které v mnoha případech utíká ze svých domovů. Už nyní víme o Íráncích, kteří uprchli do Turecka, stejně jako o lidech prchajících z Libanonu do Sýrie.

Pokud se počty běženců výrazně zvýší, civilisté bez přístupu k potřebné péči se ocitnou v dalším ohrožení a region bude čelit další destabilizaci, nemluvě o potenciálních dopadech na Evropu. 

Čtěte také: Se Spojenými státy na věčné časy a nikdy jinak

Rusko

Válka v Íránu vyvolává v Rusku smíšené emoce, protože její krátkodobé a dlouhodobé dopady mohou být diametrálně odlišné.

Ruská ekonomika se sice ani po čtyřech letech války neblížila díky práci centrální banky kolapsu, nicméně zvýšení ceny fosilních paliv pro Kreml představuje velmi žádanou pomoc ve shánění peněz na financování invaze v zahraničí.

Příjmy ze zdražující ropy a plynu mají podle výpočtů zpravodajské agentury Reuters v dubnu narůst oproti březnu o sedmdesát procent a dosáhnout téměř jednoho bilionu rublů – nejvíce od října loňského roku. Moskva tak může odložit plánované čerpání z dlouhodobých finančních zásob.

Rusko může zisky z fosilních paliv investovat do dronů a raket terorizujících Ukrajinu.

Z krátkodobého hlediska Rusku také nahrává fakt, že jsou síly Spojených států vázané na Blízkém východě a jakékoliv jednání o míru v Ukrajině šlo na druhou kolej.

Jestli se před 28. únorem dalo očekávat částečné sílení amerického tlaku na Rusko, teď byly naopak některé sankce zrušeny.

To nicméně nemusí znamenat zásadní proměnu situace na frontě. Kvůli zahlcení bojiště drony je dnes pro jednu i druhou stranu extrémně náročné postupovat vpřed a během posledních měsíců se fronta prakticky zadrhla a územní zisky a ztráty se počítají ve stovkách čtverečních kilometrů na obou stranách.

Rusko tak může zisky z fosilních paliv investovat do dronů a raket, které budou nadále terorizovat ukrajinské civilní obyvatelstvo, ale nic nenapovídá, že by v blízké době mohly změnit situaci na frontě samotné.

Zároveň s tím se v Íránu hraje po pádu syrského diktátora Bašára Asada a venezuelského lídra Nicoláse Madura o přežití dalšího klíčového spojence Moskvy.

Jestli íránský režim opravdu padne, bude to znamenat zásadní oslabení mezinárodní aliance, díky které se Moskvě od roku 2022 daří přestát silný mezinárodní tlak, ekonomické sankce a udržet zdání, že část světa vnímá ruskou invazi na Ukrajinu jako legitimní krok.

I přes množství komentářů, které ukazují Rusko jako jasného vítěze války v Íránu, se tento pohled nemusí potvrdit a Vladimir Putin může být ve výsledku jedním z hlavních poražených.

V současné chvíli nicméně zdaleka není rozhodnuto a vše záleží na dalším vývoji.

Africký kontinent

Afriku zasahuje konflikt s Íránem na mnoha úrovních, přičemž platí, že války vedené bohatými státy tvrdě dopadají na státy chudé, které na boje mnohdy nemají žádný vliv.

Rostoucí ceny ropy se rychle promítají do nákladů na dopravu a analýzy varují, že pokračování trendu může vést ke krizi životních nákladů. Ta v konečném důsledku ohrozí potravinovou bezpečnost v mnoha afrických státech.

Pro domácnosti, žijící blízko hranice chudoby nebo pod ní, znamená i malé zvýšení cen potravin nutnost volby mezi stravováním, školným nebo zdravotní péčí. Zcela ničivé dopady může mít v zemích, které se už potýkají s vysokou mírou potravinové nejistoty, jako je Súdán, Somálsko a části Sahelu.

Největšímu tlaku čelí Africký roh, kam se může válka rozšířit potenciálním zapojením aktérů v Somálsku nebo Jemenu. Panují obavy, že se ozbrojené skupiny nakloněné Íránu zaměří na přístavy a námořní trasy v Rudém moři. 

V regionu postiženém suchem, politickou nestabilitou a vnitřními konflikty, může další zásah geopolitické konfrontace znamenat humanitární katastrofu. Konflikt na Blízkém východě navíc žene africké země do různých mocenských bloků, zatímco jiné se obávají budoucích proxy válek. 

Čína

Na pohled se může zdát, že Čína patří mezi ekonomiky zasažené válkou nejcitelněji. Je největším světovým dovozcem ropy, přičemž více než deset procent dováží z Íránu a zhruba čtyřiačtyřicet procent jejího dovozu pochází ze širšího regionu Blízkého východu.

Ve skutečnosti je však Čína v podstatně lepší pozici, než řada jiných zemí.

Země je totiž vysoce energeticky soběstačná. Ekonomika se velmi rychle elektrifikuje a obnovitelné zdroje již v roce 2024 překonaly ropu a staly se po uhlí druhým nejvýznamnějším zdrojem energie – ropa dnes tvoří méně než pětinu celkové spotřeby.

Kromě diverzifikace energetického mixu současně Peking v posledních letech systematicky rozčleňuje i své dodavatele, aby se vyhnul závislosti na jednom regionu.

Energetická bezpečnost patří mezi dlouhodobé priority čínského státu. Výsledkem je vybudování rozsáhlých strategických rezerv, které se odhadují na 1,3 až 1,4 miliardy barelů ropy, pokrývajících v případě potřeby až čtyři měsíce spotřeby.

V krátkodobém horizontu se tak Čína nepotýká s nedostatkem energie, jako spíše s riziky cenové volatility. Krize na Blízkém východě dopadá zejména na takzvané „teapot“ rafinérie, malé soukromé podniky soustředěné především v provincii Šan-tung, hrající klíčovou roli při dovozu íránské ropy a obcházení amerických sankcí. 

Větším problémem by mohlo být zpomalení světové ekonomiky. Čínský ekonomický model je stále silně orientovaný na vývoz a případný pokles globální poptávky by prohloubil problém nadměrné kapacity, snížil ziskovost firem a v konečném důsledku dále oslabil domácí spotřebu.

Z geopolitického hlediska však může Čína z konfliktu i těžit, zejména pokud by prodlužování války uvázalo Spojené státy v regionu, kam by musely přesunout vojenské, finanční a politické zdroje z Indo-Pacifiku.

Zároveň by se prohloubila závislost oslabeného íránského režimu na Číně a Peking by tak snadno vyjednal ještě výhodnější ceny energetických komodit. 

Čtěte také: Čínský Projekt Manhattan: Přinese Pekingu čipovou soběstačnost?

Krize na Blízkém východě může navíc posílit mezinárodní pozici Číny. Dlouhodobý konflikt oslabuje důvěryhodnost USA, zatímco Čína se může prezentovat naopak jako neutrální a zodpovědný mezinárodní aktér.

Takové rámování aktivně posilují i čínská státní média, kritizující humanitární dopady konfliktu. Dopad podobných narativů na úrodnou půdu dokazuje i virální animace z produkce čínské státní televize CCTV, zobrazující ve stylu wu-sia střet „bílého orla“ a „perské kočky“, představujících Spojené státy a Írán. 

Na druhé straně válka a omezená reakce Číny odhaluje limity partnerství uzavíraných Pekingem: členství v Čínou vedených multilaterálních a regionálních iniciativách je spíše symbolické a diplomatické a nezaručuje skutečnou solidaritu v krizi.

Text vznikl s přispěním Kary Němečkové.