„Slyší nás někdo?“ Rok od zemětřesení v Turecku lidé stále čekají na pomoc

Po několikahodinové cestě autobusem se blížíme do města Adıyaman na jihovýchodě Turecka. Za východu slunce sledujeme střídající se kamenitou krajinu, která je pro tuto oblast typická, a polorozbořené vesnice. Už asi hodinu před cílem jsou i rok po zemětřesení vidět vesnice s rozpadlými domy a prázdné pozemky po těch, jejichž trosky už se podařilo uklidit. Některé z nich ještě stojí, ale jsou v takovém stavu, že bez oken, dveří a nábytku čekají na demolici.

Krátce po příjezdu do města se potkávám s Berfin z organizace People of Solidarity. „Jaká byla cesta z Istanbulu?“ otvírá Berfin naší konverzaci otázkou, která se vztahuje na mě, ačkoliv procházíme městem, kde jsou na každém rohu vidět zbořené domy a já jen těžko hledám slova pro zhodnocení dvaceti hodin v autobuse. Je vidět, že město i lidé se rok po katastrofě snaží žít životy bez ohledu na to, jakou událost trosky kolem nich připomínají.

Čtěte také: „Jít zpátky znamená smrt.“ Syrští běženci se v Turecku ocitají v pasti, ne všem jsou ale lhostejní

Většina místních uvádí, že Adıyaman, který byl loni zasažen zemětřesením, byl po provinciích Hatay a Kahramanmaraş, jež leží v jihovýchodní části země, třetím nejzasaženějším regionem. Potvrzují to i čísla: zemřelo tady podle oficiálních zdrojů více než osm tisíc lidí a přes 17 tisíc jich bylo zraněno. Málokdo tady ale oficiálním číslům věří. Podle místních totiž vláda nese za oběti zodpovědnost a snaží se tak zakrýt reálné, patrně daleko větší, následky neštěstí.

Berfin společně s dalšími lidmi, kteří před rokem takřka ihned po katastrofě přijeli do zasažených regionů pomáhat, založila již zmíněnou organizaci. Většina z nich je z jiných měst, a dokonce i úplně jiných regionů Turecka.

„Začali jsme pomáhat v centru, kde jsme distribuovali pomoc místním bezprostředně po zemětřesení, chtěli jsme ale dělat víc a viděli jsme, že je tady pořád na čem pracovat. Teď se část z nás do Adıyamanu přestěhovala a pracujeme tady v dalších neziskovkách, zatímco se ve volném čas věnujeme té naší,“ vysvětluje šestadvacetiletá Berfin.

Jejich práce spočívá především v hledání projektů, které jsou schopny například financovat opravy budov v okolních vesnicích. Nedávno třeba zařídili opravu tamní školy. Mimo to ale většina z nich působí i v dalších nevládních organizacích.

Tři miliony lidí bez domova

Před rokem, v noci z 5. na 6. února 2023, krátce po čtvrté hodině ranní, se v jedenácti tureckých provinciích rozhoupala zem. Nejvíce postižená města, jako je Antakya v provincii Hatay na jihu země, přišla podle odhadů i o více než polovinu budov, přičemž původ některých z nich sahá do šestého století před Kristem.

Čtěte také: Turecká vláda jednoho muže: Cesta od parlamentní demokracie k téměř neomezenému prezidentství

Při zemětřesení přišlo o život podle oficiálních zdrojů přes padesát tisíc lidí. Síla zemětřesení sahala v některých oblastech až k 7,8 stupňům Richterovy stupnice. Otřesy země zničily přes 230 tisíc budov v Turecku a více než 10 tisíc v Sýrii. Podle dat OSN přišly o domov asi tři miliony lidí. Rozsah tohoto zemětřesení se často srovnává s tím v roce 1939 a co do počtu obětí se řadí mezi nejničivější v historii.

S vládou nemáme nic společného

Berfin mě seznamuje i se Şerifem. „Kde pracuješ?“ ptám se ho po tom, co jsme se oba představili. „V humanitárním obchodě pro lidi v nouzi. Jedeme se tam podívat,“ odpovídá mi a sedáme spolu do auta.

Společně přijíždíme do centrálního skladu, který dřív býval tělocvičnou, ale nyní je plný humanitární pomoci od soukromých tureckých společností, OSN, ale i dalších nevládních organizací z celého světa. Dnes je obchod zavřený, a tak je třeba jen naskladnit nějaké věci. Naložíme tedy dodávku plenami a odvezeme je do obchodu.

Tam potkávám i Dilan, ukazuje mi, jak obchod funguje. „Místní, kteří potřebují pomoc, každý měsíc dostávají body. Za ty si pak v obchodě mohou nakoupit nejdůležitější věci od základních potravin přes hygienu až po potřeby pro děti, po těch je tady největší poptávka,“ upozorňuje, když procházíme uličkou s plenami a doplňky stravy.

Jejich obchod funguje hlavně díky zmíněným společnostem a dalším nevládním organizacím, které platí lidi, již se o obchod starají. Şerif ale zmiňuje, že si to lidé mnohdy neuvědomují a spojují je se státní pomocí. „Vláda s námi nemá nic společného. Občas k nám chodí lidé, často právě její podporovatelé, a děkují nám a vládě za to, co děláme. Odpovídáme jim ale, že s nimi nemáme nic společného, všechno si zařizujeme sami,“ vysvětluje.

Na pomoc nikdo nepřišel

V podvečer se jedeme podívat do města. Zastavujeme u bývalého sedmipatrového hotelu Isias. Nezbylo po něm nic, na jeho místě jsou vidět jen zarovnaná suť a zaparkovaná auta. Osud budovy ale není hlavním nositelem příběhu tohoto místa.

Budova se ale při loňském zemětřesení zřítila během několika vteřin. Celý zmíněný oddíl byl s dalšími čtyřiceti lidmi v té době uvnitř, přežít se podařilo pouze čtyřem rodičům.

Před rokem tu byl na soustředění dětský volejbalový tým z kyperské Famagusty, 39 lidí včetně trenérů, dětí i jejich rodičů přicestovalo do Adıyamanu a ubytovalo se právě v hotelu Isias.

Budova se ale při loňském zemětřesení zřítila během několika vteřin. Celý zmíněný oddíl byl s dalšími čtyřiceti lidmi v té době uvnitř, přežít se podařilo pouze čtyřem rodičům. V hotelu tak zemřelo 72 lidí.

Dilan a její přítel mi ukazují, jak hotel vypadal. Zároveň posloucháme nahrávku jednoho ze zemřelých, který volá v deštivé noci o pomoc a potenciálním záchranným týmům se snaží vysvětlit, co z trosek vidí. „Nikdo ale na pomoc dlouho nepřišel,“ upozorňuje Dilan a uzavírá smutný příběh.

Případ hotelu Isias je zároveň prvním, u kterého se začala u soudu projednávat odpovědnost za kvalitu budov. Podle BBC byl při stavbě hotelu do materiálů přidáván štěrk a písek z místní řeky a v roce 2016 byla dostavěna dvě další patra bez patřičných povolení. V případě odsouzení hrozí obžalovaným, mezi kterými je i majitel hotelu Ahmet Bozkurt a jeho dva synové, vězení i na více než dvaadvacet let.

Kdo za to může?

Hledání odpovědnosti je ale jednou z klíčových otázek, která místním leží v hlavě. O hledání viníků za špatný stav a konstrukci budov v Turecku píše i organizace Human Rights Watch (HRW). Podle ní by mělo Turecko zajistit, že osoby odpovědné za smrt více než 50 tisíc lidí budou dohnány k odpovědnosti.

„V den výročí ničivých zemětřesení ze 6. února 2023 by se Erdoğanova vláda měla zaměřit nejen na přestavbu, ale také na zajištění toho, aby ti, kdo povolili a postavili domy, nemocnice a hotely, které se proměnily v hroby, když udeřilo zemětřesení, byli dohnáni k odpovědnosti,“ zdůraznil ředitel HRW pro Evropu a střední Asii Hugh Williamson.

Ve zprávě HRW se mimo jiné uvádí, že ve většině případů jde u obviněných především o „způsobení smrti a ublížení na zdraví z předvídatelné nedbalosti“, což je trestný čin, za který lze uložit trest vězení v rozmezí dvou až dvaadvaceti a půl roku. V minulosti ale podle HRW turecké soudy trestaly tyto činy spodní hranicí nebo převáděly tresty na pokuty.

Čtěte také: „Kdo nesouhlasil, zmizel.“ Takhle turecký režim likvidoval odpůrce, Sobotní matky za ně stále bojují

Odpovědnými osobami ale nejsou většinou jen stavbyvedoucí či samotní pracovníci, kteří budovy staví. Patřičná povolení totiž schvalují úředníci, kteří by měli samotné stavby i dozorovat. Už po ničivém zemětřesení v Marmarském regionu v roce 1999 ale úřady měly problém odpovědnost vymáhat. HRW zmiňuje, že i tehdy média informovala o nízkém počtu jak soukromých, tak veřejných činitelů.

Způsob hledání viny kritizoval po zemětřesení v roce 1999 i Evropský soud pro lidská práva, který v roce 2015 konstatoval, že správní orgány, které rozhodují o udělení povolení, postrádají nezávislost na exekutivě, a že jejich rozhodování je nedostatečně kontrolováno. Mimo to pak zmiňuje, že nedošlo k dostatečnému prošetření, a kritizuje problematiku stíhání veřejných činitelů.