Třicet let po pádu Berlínské zdi rostou na hranicích Evropy nové bariéry

Ačkoliv geograficky patří Turecko do Evropy jen malým kouskem, pro pochopení migračních cest vedoucích na starý kontinent jej musíme brát v potaz. Turecko je tranzitní zemí, kudy uprchlíci ze Sýrie a nyní čím dál častěji i z Afghánistánu procházejí. Mnohým se však z různých důvodů nepodaří překročit hranice Evropy, a tak v zemi zůstanou.

Turecko v současné době poskytuje domov 3,6 milionu Syřanů. Evropská unie s ním v roce 2016 podepsala smlouvu o spolupráci v oblasti migrace, která ovšem nefunguje. Je pravděpodobné, že z finančních prostředků (šest miliard eur), které smlouva této zemi zajistila, se financovala zeď na hranicích se Sýrií – jako bariéra pro uprchlíky před Islámským státem i jinými ozbrojenými složkami. Když pak nedávno začal Tálibán v Afghánistánu dobývat jeden region za druhým, Turecko reagovalo zahájením stavby zdi na hranici s Íránem, kudy vedou cesty běženců. Kábul padl už na konci srpna, a proto se dá předpokládat, že počty migrantů porostou.

„Není povinností Turecka být evropským skladem uprchlíků,“ vyjádřil se k budování nového ochranného valu prezident Recep Tayyip Erdogan. Oficiální statistiky tamních úřadů uvádějí, že bezpečnostní složky zabránily překročení hranic přes 69 000 běžencům a 904 lidí podezřelých z převaděčství bylo zatčeno. Ze zdi, která má měřit 241 kilometrů, už stojí dvě třetiny.

Hranice včera, dnes a zítra

Další bariéra, která byla letos v srpnu dostavěna, pokrývá v 40kilometrovém úseku řecko-tureckou hranici. „Krize v Afghánistánu vytváří novou realitu v geopolitické sféře, a tím i nové možnosti pro migrační toky,“ řekl k tomu řecký ministr pro ochranu občanů Michalis Chrisochoidis. „Vzhledem k případným důsledkům nemůžeme jako země zůstat pasivní,“ dodal.

Polská vláda prohlásila, že bude-li uprchlíků směřujících do země z Běloruska přibývat, postaví na hranici zeď.

Posuňme se nyní z jihu kontinentu na sever. Na hranicích Polska a Běloruska se v tuto chvíli odehrává lokální drama. Čtyři lidé tam minulý týden zemřeli na vyčerpání a podchlazení. Minimálně 30 Afgánců, včetně patnáctiletého dítěte, zde zůstalo uvězněno už déle než měsíc. Stali se symbolem evropských hraničních sporů. Polská hraniční stráž je odmítá vpustit do země, kde chtějí žádat o azyl, a Bělorusko jim odmítá umožnit cestu zpět. Podle Amnesty International nemají tito lidé přístup k jídlu a pitné vodě a žijí v šílených podmínkách.

Mezi těmito dvěma zeměmi – na území nikoho – se pravděpodobně pohybují desítky migrantů. Přesný počet ale nikdo nezná, protože polská vláda tam nepouští novináře, zaměstnance neziskových organizací, ale ani Evropskou agenturu pro pohraniční a pobřežní stráž (Frontex).

Polský prezident Andrzej Duda vyhlásil nouzový stav v 183 vesnicích a městech regionů sousedících s Běloruskem. Je to poprvé od konce autoritářského socialismu v Polsku, kdy byla tato politika v pohraničí použita. Tamní vláda údajně od začátku srpna zaregistrovala tři a půl tisíce pokusů o nelegální překročení hranic z Běloruska. Přitom loni ve stejném období nedošlo k žádnému takovému incidentu. Většině z těchto lidí se projít na polské území nepodařilo, ale stovky uprchlíků z Iráku a Afghánistánu byly umístěny do detenčních zařízení. Do nich zavírá zadržené cizince bez vízového povolení i Česká republika (průměrně na dva měsíce), a to bez ohledu na to, jestli chtějí žádat o azyl nebo ne.

Čtěte také: Útěk před smrtí za evropské ostnaté dráty: Marnost běženeckých osudů na ostrově Lesbos

Polská vláda prohlásila, že bude-li uprchlíků směřujících do země z Běloruska přibývat, postaví na hranici zeď. Britský list The Guardian přišel s informací, že už se stavbou plotu začala. Podle nedávného výzkumu s vybudováním bariéry souhlasí skoro poloviny Poláků a Polek (47 %). Většina z nich (55 %) pak neschvaluje udělování ochrany uprchlíkům.

O zdi se mluví i v souvislosti s rakousko-slovinskou hranicí. Bedlivě sledovanou zónou přitom byla už v době studené války, avšak když skončila a Slovinsko se v roce 2007 začlenilo do schengenského prostoru, obyvatelé pochopitelně oslavovali. Od roku 2015 však zde stojí plot, byť z celkem 330 kilometrů dlouhé hranice představuje pouhých pět kilometrů. I když není vyloučené, že se zbytek dostaví, její současný význam je hlavně symbolický. Rovněž v roce 2015 prosadil maďarský premiér a známý bojovník proti migraci Viktor Orbán zeď na jižní hranici své země. Ve stejném roce se bariéra vztyčila též na slovinsko-chorvatské hranici.

Obezděné komunity

Fenomén zdí se ale v Evropě netýká pouze státních hranic. Zdá se, že tenhle trend se stává populární i uvnitř jednotlivých zemí. Například na Slovensku se v několika městech a vesnicích postavily zdi, které dělí místní romské komunity od ostatních.

Bariéra vyrostla i okolo uprchlického tábora ve francouzském Calais, který je známý jako Džungle. Stavbu financovala Velká Británie, neboť do ní měli migranti z tábora většinou namířeno.

Jako pozůstatek kolonialismu si nechalo Španělsko dvě exklávy v Maroku – Ceutu a Melillu. Obě byly ohraničené zdí už v devadesátých letech (Ceuta – 1993; Melilla – 1998), neboť na jejich území lze žádat o azyl v Evropské unii, což přitahuje mnoho zájemců. Letos v květnu proniklo do Ceuty rekordních 6000 lidí za jediný den, z nichž 1500 bylo nezletilých. Oblast pak střežilo 1300 vojáků.

Čtěte také: Kam se poděla migrační krize? Uprchlíci v době uzavřených hranic

Provázanost profitu a sekuritizace

Zpráva Business of building walls zkoumá finanční výnosy spojené s evropskou politikou stavění zdí. Všechny aktivity věnující se bezpečnosti hranic mají ve světovém měřítku dle odhadů hodnotu pohybující se okolo 17,5 miliardy eur, a to s očekávaným minimálně osmiprocentním růstem. Společnosti zabývající se budováním plotů od konce studené války vydělaly nejméně 900 milionů eur z rozpočtů zemí Evropské unie. Nehledě na to, že zdi nepředstavují jen samotné konstrukce. Je k nim potřeba rovněž celý sektor služeb, který zajišťuje jejich neprostupnost nebo předchází příchodu migrantům dříve, než spatří břehy Evropy. Tím jsou třeba sledovací technologie. Zmíněné odvětví se stalo nesmírně výnosné a jeho hodnota stále stoupá.

Stavění zdí v Evropě i okolo ní je výsledkem politických rozhodnutí EU a jejích členů, ale též zájmů korporací, jimž tímto způsobem rostou zisky.

O tom, jaká je kultura lobbování za korporátní zájmy v rámci Frontexu, už Voxpot psal. Dánský expert Martin Lemberg Pedersen v podcastu Alarmu Na rozcestí komentuje vztah mezi kapitálem a migrační politikou: „Je těžké v tomto sektoru určit, kde začíná veřejná politika, a kde už agendu převzal zájem soukromého zisku. Protože korporátní firmy jsou přizvány do procesu utváření přístupu k migraci, i když mají velmi evidentní zájmy. (…) Tyto firmy se tváří jako experti na problematiku sekuritizace hranic a zároveň jsou poskytovatelé produktů a služeb,“ říká Pedersen. „Nepojímají tak například uprchlíky na lodích ve Středozemním moři jako humanitární krizi, nýbrž jako nelegální migraci, proti níž je potřeba bojovat.”

Pedersen taky komentuje provázanost států a korporací: „Dodavatelé běžnějších technologií, kteří poskytují hardware pro hraniční kontrolu jako třeba drony, satelity a tak dále, jsou specifičtí v tom, že v nich více figurují vládami a státy kontrolované fondy. (…) Jasným příkladem může být italská firma Leonardo, dříve působící pod názvem Finmeccanica, která je z třetiny vlastněna italským státem. (…) Ve skutečnosti jde o státem kontrolovaný subjekt, který na trhu vystupuje jako soukromý aktér.“ Firma Leonardo poskytuje Frontexu bezpečnostní materiál.

Stavění zdí uvnitř i okolo starého kontinentu je výsledkem politických rozhodnutí Evropské unie a jejích členských států, ale též korporátních zájmů, kterým tímto způsobem rostou zisky. Je potřeba zdůraznit, že tyto kroky míří proti jedné z nejohroženějších skupin na světě – tedy lidem prchajícím před válkou. EU porušuje mezinárodní právo tím, že jim nezajistí ochranu.

Migranti navíc do Evropy směřují zejména z oblastí, které se staly neobyvatelné právě v důsledku evropské politiky, ať už během kolonialismu nebo dnes v souvislosti s klimatickými změnami. Na nich má z historického hlediska totiž největší podíl vypouštění emisí západními státy. Místo investování do plotů, jež nenabízejí dlouhodobá řešení, by se političtí reprezentanti měli spíš zamyslet nad využitím financí v těchto oblastech.