Uzbekistán před referendem: Prezident si pohrává s ústavou i autonomií Karakalpakstánu

V současnosti probíhá v Uzbekistánu příprava na celostátní referendum o změně ústavy. Nejdůležitější předpokládaná změna se týká mandátů prezidenta. V praxi by znamenala možnost prodloužení vlády současné hlavy státu – Šavkata Mirzijojeva, který právě slouží svůj druhý mandát a podle současné ústavy by do třetího již nemohl vstoupit.

Vzhledem k autokratickému systému v zemi a navzdory široce propagovaným občanským konzultačním iniciativám se nepředpokládá, že by referendum, jehož termín zatím nebyl určen, dopadlo výrazně mimo přání vládnoucí garnitury. Když se tedy na konci června v představených návrzích objevilo znenadání také zrušení (byť formální) autonomie Republiky Karakalpakstán na západě země a její ponížení na pouhou provincii, vyvolalo to mezi místními obyvateli obrovské překvapení a nesouhlas.

Přestože možnost skutečného odtržení Karakalpakstánu byla zanedbatelná, právě toto téma stálo za krveprolitím.

V médiích a na sociálních sítích se pak rozpoutala kritika a objevila se i expertní varování, že situace může přerůst do nějaké formy veřejných protestů. Nicméně v této fázi Taškent od návrhů neodstoupil, a namísto toho nařídil některým významným mediálním platformám, aby texty na toto téma stáhly.

K demonstracím nakonec po několika dnech v karakalpakských ulicích skutečně došlo, a to jak v regionálním centru Nukusu, tak i v dalších městech v oblasti. Záhy se vyhrotily až do krvavých střetů s bezpečnostními složkami. Podle oficiálních informací zemřelo 18 lidí a 243 bylo zraněno (mezi protestujícími i ozbrojenými složkami). Okolo 500 lidí má být zatčeno, a to včetně lokálních lídrů a příslušníků elity, kteří mají – podle Taškentu – vyvolání nepokojů a potenciálního separatismu na svědomí.

Authorities reportedly using Art. 159 (attempts to overthrow Constitutional order) against detained Karakalpak lawyer #DauletmuratTazhimuratov. In multiple, widely available videos he is seen stressing the importance of #peaceful protest. Serious concerns he’s been ill-treated. pic.twitter.com/swAZhiuHXN

— Steve Swerdlow (@steveswerdlow) July 4, 2022

Prezident Mirzijojev se vypravil do Karakalpakstánu 2. července, tedy hned den po střetech, a před místním parlamentem potvrdil stažení návrhů na zrušení autonomie z projektu ústavního referenda. O den později se tam vydal znovu, tentokrát s ostřejšími prohlášeními: varováním, že jakékoli další násilné protesty či separatistické snahy budou tvrdě potlačeny.

Dlužno podotknout, že tou dobou byl již v regionu vyhlášen výjimečný stav na celý měsíc a jakákoliv veřejná shromáždění jsou i tak zakázána. Během nepokojů byl v oblasti blokován internet, a oznámení o rozhodnutí prezidenta stáhnout kontroverzní návrh tak dostali občané přes SMS. Mimochodem, komunikace přes messengery není nijak neobvyklá, vláda takto rozesílá například varování před extrémním počasím nebo informace o chystaných veřejných událostech.

Co je Karakalpakstán?

Karakalpakstán rozhodně není nějaká nevýznamná drobná příhraniční lokalita. Obývá ji sice jen asi pět procent populace (z 35 milionů), ale tvoří víc než třetinu rozlohy Uzbekistánu. Svůj oficiálně suverénní status uvnitř Uzbekistánu s uzákoněnou samosprávou a s právem na vyhlášení úplné nezávislosti si drží už od raných sovětských dob.

Formálně má vlastní parlament i vládu a karakalpakština je oficiálním jazykem, a má dokonce i právo odtrhnout se od Uzbekistánu a vyhlásit úplnou nezávislost. V praktické rovině však o všech podstatných záležitostech v oblasti ekonomiky, politiky i bezpečnosti rozhodovala a rozhoduje centrální vláda v Taškentu.

V minulosti se sice již objevilo několik hnutí za nezávislost, ale žádné z nich nepřerostlo do takové velikosti, aby se o tématu skutečně seriózně jednalo. Vzhledem ke geografické poloze i přírodním podmínkám by byly hospodářské vyhlídky potenciálního nezávislého Karakalpakstánu extrémně nízké. Nicméně se v regionu nachází významná ložiska zemního plynu, která Uzbekistán využívá, a přes jeho území vedou pro stát strategicky důležité produktovody a další infrastruktura.

Všechny tyto faktory ukazují na to, že ambice Karakalpaků na odchod ze svazku s Uzbekistánem (a případně i vyhlídky na úspěšnost takového kroku) jsou mizivé, přičemž autonomie slouží spíše v rovině regionální identity, kultury a jazyka. Přesto právě toto téma stálo za nepokoji a krveprolitím, které Uzbekistán za poslední bezmála 20 let nepamatoval.

Zakopnutí reformního Uzbekistánu?

Záběry ze zásahů proti protestujícím v Nukusu znamenají otřes pro Mirzijojevovu pečlivě budovanou image reformující se moderní země, jež je sice autokratická, ale která setřásla dědictví předchozí neblahé éry prvního prezidenta Islama Karimova. A která je otevřená úzkým vztahům se Západem a jeho finančními zdroji – což nicméně znamená vyvarovat se veřejně viditelných excesů ozbrojené moci proti nenásilné politické opozici.

Čtěte také: Když Rusko kýchne, střední Asie dostane rýmu. Pět postsovětských zemí pyká za Putina

Mirzijojev se skutečně nezachoval tak tvrdě, jako to udělal jeho předchůdce Karimov v Andižanu v roce 2005. Z kritického bodu navržených konstitučních změn ustoupil a obratem region osobně navštívil. Nicméně ostatní bezpečnostní opatření jsou podobná těm, která lze pozorovat v jiných regionálních krizích.

Prezident a jeho okolí prohlašují, že za nepokoji stojí „zahraniční“, případně „kriminální“ síly. Jejich cílem je prý narušit územní celistvost Uzbekistánu a zažehnout mezietnický konflikt mezi Karakalpaky a ostatními národnostmi. Jde o poměrně paradoxní tvrzení, jelikož se demonstranti odvolávali na současně platnou ústavu a protestovali proti změnám, které navrhla oficiální státní komise pro věci ústavního referenda.

Karakalpakské události mají dopad už i na nejvyšší patra uzbecké politiky. Obvyklou metodou je kombinace exemplárních odvolání kontroverzních či nepopulárních figur pro uklidnění veřejnosti (a jejich následné přemístění na jiné posty), s využitím situace ke zbavení se případných politických oponentů či narušení mocenských aliancí. V tomto případě zatím mezi prvními musel odejít Zaynilobiddin Nizomiddinov, blízký dlouhodobý spolupracovník prezidenta.

While Uzbek president merely fires his government officials in connection to #Karakalpakstan unrest, Uzbek prosecutors file criminal charges against regional journalists who criticized government's plans to strip their region of guaranteed sovereignty and secession rights https://t.co/dD3anghGYF

— Muzaffar Suleymanov (@MuzSuleymanov) July 8, 2022

Prezident a vláda se dále pokoušejí o mírnění škod: mimo jiné zorganizovali oficiální cestu novinářů do Nukusu, nicméně vzhledem ke složení delegace a velmi omezenému programu s nejistými výsledky. Mirzijojev také připustil, že mohlo dojít k nějakým jednotlivým pochybením ze strany bezpečnostních sil a že tyto chyby by měly být vyšetřeny a potrestány podle zákona.

Jaké konkrétní kroky Taškent v blízké budoucnosti podnikne vůči obyvatelstvu Karakalpakstánu, zatím není jasné. Předchozí případy z obdobných regionálních událostí ukazují na obdobné schéma: diskreditace požadavků obyvatelstva, svalení viny za vypuknutí násilností na neidentifikované skupiny „zvenčí“ a příslib vyšetření, které však nebude ani transparentní, ani úplné, ani dokončené v relevantním časovém rámci. To vše sice obvykle vede k utlumení veřejných protestů přinejmenším na nějakou dobu, ale zároveň také k prohlubování nedůvěry k centrální vládě a pocitu přetrvávající nespravedlnosti.

Proč to všechno?

Vláda v Taškentu doposud neobjasnila, proč se vlastně otázka zrušení karakalpakské autonomie dostala mezi návrhy ke změnám ústavy.

Region nebyl v rámci Uzbekistánu nijak problematický a jeho status nebyl v posledních letech pro veřejné debaty nijak významné téma. Z velké části jde o chudou pouštní oblast, navíc trpící důsledky ekologických katastrof ze sovětských dob, včetně těch vztahujících se k Aralskému jezeru.

Období Mirzijojevova prezidentství (od roku 2016) znamenalo pro oblast relativně významnou prosperitu. Otevření hranic přineslo možnost cestovat do Kazachstánu a dále za pracovními příležitostmi. Vláda také investovala značné prostředky k zmírnění následků aralské katastrofy a obecně do rozvoje regionu.

Přetvořením autonomní republiky na provincii by zmizelo hypotetické právo Karakalpakstánu vyhlásit nezávislost.

Mlčení vlády v této oblasti tudíž zavdává prostor k divokým spekulacím, proč se vůbec toto téma dostalo na pořad dne. Mezi ně patří – vedle oficiální vládní verze – například údajné vlivy radikálních skupin z regionu, nepřátelské aktivity některé západní země, nebo i obavy z ruského zasahování do vnitřních věcí Uzbekistánu – podobnou metodou podpory „separatistických hnutí“, jako to vidíme v Gruzii nebo na Ukrajině. Nicméně pro takové teorie není k dispozici žádný důkaz.

Přestože by Moskva mohla ocenit nějaké další páky na středoasijské vlády, zahrávání si s jejich suverenitou a stabilitou v takovémto rozsahu je jen velmi obtížně myslitelné. Navíc i vztah Ruska s Uzbekistánem je úplně jiného typu než s východoevropskými či kavkazskými státy.

Dalším diskutovaným motivem je snaha vlády odvrátit hlavní pozornost od anulování prezidentských mandátů jako hlavního důvodu referenda. Jak už bylo zmíněno, navržená změna by totiž umožnila současnému prezidentovi zůstat ve vedení země i poté, co mu vyprší druhý mandát – podle stávající verze ústavy maximální. Taškent ovšem pravděpodobně nepočítal s odhodláním Karakalpaků a nepředpokládal takto intenzivní protesty.

Možným vysvětlením je však i to, že vláda je znepokojená rostoucí nestabilitou v regionu – počínaje protesty v Bělorusku přes otřesy vyvolané válkou proti Ukrajině až po lednové události, které postihly jinak vzorně stabilní a příkladný Kazachstán.

Čtěte také: Konec Nazarbajevovy éry: Ústavní referendum v Kazachstánu rozhýbalo staré struktury

Prezident se mohl rozhodnout preventivně odstranit jakýkoli potencionální prostor pro problémy, což vedle posílení vlastní moci a kontroly zahrnulo i zrušení autonomie Karakalpakstánu, byť ta je pouze formální. Ostatně separatismus patří vedle radikalismu a terorismu mezi kanonická tři „zla“ středoasijských bezpečnostních teorií. Přetvořením autonomní republiky na provincii by zmizelo hypotetické právo regionu vyhlásit nezávislost.

Regionální krize: protesty 21. století

Nelze přehlédnout podobnost nepokojů v uzbeckém Karakalpakstánu s nedávnými protesty v jiném středoasijském regionu – v tádžickém Horském Badachšánu. Přestože oba státy se výrazně liší co do množství populace, geografických omezení, hospodářské kondice i politického systému, několik srovnatelných aspektů existuje.

V obou případech se protesty odehrály v regionech, které přestože tvoří podstatnou část rozlohy příslušných států, jsou relativně vzdálené od hlavních politických center. Kulturně a jazykově se liší od zbytku státu. Jsou ekonomicky nejslabší, nicméně jsou významné buď z hlediska tranzitu, nebo lokálních nerostných zdrojů.

Čtěte také: Neklid je zpátky: Tři hrozby pro střední Asii a Afghánistán

Naopak podstatným rozdílem je, že v případě Dušanbe a Horského Badachšánu trvá vzájemné napětí a nedůvěra, nepravidelně gradující v násilnosti, prakticky kontinuálně – od ukončení občanské války až do současnosti. Karakalpakstán oproti tomu přinejmenším za vlády současného prezidenta Mirzijojeva si ekonomicky polepšuje, a pokud by nedošlo k pokusu o odstranění autonomního statusu, je velmi pravděpodobné, že by z regionu žádné významné problémy pro Taškent nepřišly.

Spojujícím článkem poukazujícím na společný trend napříč oblastí zůstává evidentně omezená důvěra centrálních vlád vůči vlastnímu obyvatelstvu a sekuritizované vnímání odlišnosti coby potenciální hrozby pro stabilitu režimu a státu vůbec. Pro občanské či etnické skupiny se tak může stát velmi obtížným i prosazování požadavků, které by v jiném kontextu byly zcela nevinné, třeba jazykových. Naopak, pokud bude destabilizace regionu vyvolaná současnými nahromaděnými krizemi pokračovat, mohou se centrální vlády rozhodnout dohled ještě posílit.

Výrazným aspektem by mohl být i přístup mezinárodních partnerů. Rusko a Čína tradičně podporují především ideu jednoty a stability středoasijských států, zatímco kritičtější pohled, zahrnující výzvy k nepoužití násilí, pochází od OSN nebo západních států. Tato prohlášení sice veřejným prostorem proběhla, ale jejich vyústění v ostrou a efektivní kritiku by bylo spíš překvapením. I z toho důvodu, že USA nyní vedou intenzivní jednání s místními státy včetně Uzbekistánu o posílení bezpečnostní spolupráce a EU plánuje investici do strategického projektu Rogunské vodní elektrárny – s deklarovaným protiruským přesahem.